A R M Y

*25*

„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co tady dělám?" Vykřikla jsem zoufale na svoji matku a praštila dlaní o stůl. Krev se ve mně doslova vařila a všechen vztek, ukryt ve mně, momentálně vycházel napovrch. „Přestaň na mě být drzá Alex. Jsi tady, protože jsem tvoje máma a chci tě mít pod kontrolou. Nesnesla jsem tu představu, že by tě měl hlídat nějaký nezodpovědný jedinec. Tak se s tím smiř." Mluvila rázně a intenzivně se mi dívala do očí. Musím uznat, že z ní jde momentálně trochu strach, takže jsem couvla o jeden krok dozadu.

„Kde je? Co jsi udělala s Asherem?" Hlas se mi lámal na několik kousků, avšak jsem před ní nechtěla působit slabě. Proto jsem se narovnala a potlačila všechen žal, který chtěl tak usilovně vyjít napovrch. „Nechala jsem ho zabít. Si myslíš, že-" Ani jsem nemohla vnímat další slova. Kolena se mi podlomila a s hlasitým duněním jsem padla na zem. Tohle přece nemůže být skutečné.

„Nevzala jsi mi ho." Špitla jsem si sama pro sebe. Obličej jsem si schovala dlaněmi, však neplakala jsem. Byla jsem rozrušená, však ne smutná. Místo slz ve mně vyvolala touhu rychlého jednání, bez špetky milosti. „Vstaň Alex!" Rozkázala a snažila se mi pomoct zpět na nohy, ale já se jí vytrhla.

„Nesahej na mě!" Vyštěkla jsem po ní a postavila jsem se sama. „To tě tak zasáhla jeho smrt? Byl to obyčejný ubožák, jen pěšák na válečném poli." Všechna její slova do mě bodala hlouběji, než kde jaká kudla. Na vteřinu jsem zavřela oči, abych mohla smyslu plně přemýšlet a hlavně se zhluboka nadechnout.

„Vůbec nic o něm nevíš, " řekla jsem sebejistě. „Ale řekni mi, co teď ode mě jako čekáš? Že budu skákat tak, jak ty řekneš? Přece nejsi tak naivní."

„Nic od tebe teď nečekám, jen chci, abys byla u mě. Postupem času sama poznáš, že být na mě straně je jednoduše výhoda." Mluvila takovým tónem, jako by si byla jistá s každým svým slovem. Však já ji nevěřila ani jeden úšklebek, úsměv, pohyb, či mrknutí. Pro mě to byl cizí člověk, který mi pouze ubližuje.     

Nemohla jsem v její blízkosti vydržet další vteřinu, proto jsem se otočila o odchodu. Však u dveří mě dravě chytil jeden z jejích ochránců a podíval se na moji matku. „Jen ji nech." Řekla a jeho sevření povolilo. Vytrhla jsem se mu a vyřítila se ze dveří jako neřízená střela.

Ani při nejmenším jsem netušila, kam vlastně mířím. Ale moje pocity chtěly na povrch. Cítila jsem se jako časovaná bomba – natlakovaná k prasknutí. Další krok jsem již nemohla vydržet, proto jsem všechnu svoji zlost vykřičela. Můj zoufalý křik se rozlehl po okolních stěnách a s ozvěnou se ke vracel zpět. Slané slzy si draly cestu z mých očí a mě nezbývalo nic jiného než se vzdát. Zády jsem sjela podél zdi a nekontrolovatelně jsem upadla do zuboženého stavu. V moji hlavě nebyl jediný prostor pro racionální myšlenku, proto jsem se vypla. Zavrhla jsem všechny city a potlačila svoji osobnost do těch nejhlubších koutů.

Zničila mě. Rozdrtila mě na drobné kousky a ty se již nedají slepit. Už nejsem ta Alex. Všechna ta bolest ze mě vytlačila tu hodnou osobu, kterou se tak moc snažila být.

Několik dlouhých minut jsem seděla na podlaze a pozorovala prázdný hřebík na zdi. Nechtělo se mi hýbat a mé jediné myšlenky se motaly okolo smrti.
Nemám nikoho. Přátelé jsou neznámo kde, Asher je navždy pryč, má jediná rodina mi vědomě ubližuje a já sama tohle nezvládám. Nevím, kde se najít a co teď dělat, protože jsem se ztratila v bludišti. 

„Jsi v pořádku?" S přicházejícími kroky se také ozval drobný hlas. Když jsem zvedla svoji hlavu a rudýma očima plných slz, spařila jsem drobnou dívku, která je zděšená z pohledu na mě. 

„Vypadni." Zasyčela jsem a svůj pohled opětovně skryla.

„Jak se jmenuješ? Zavolám pomoc." Už se otáčela k odchodu, ale tohle nesmím připustit. 

„Opovaž se!" Vykřikla jsem, a tak rychle, jak to jen šlo jsem se postavila na nohy. „Nesahej na mě!" Křikla vyděšeně a ošila se okolo sebe. Ale já ji přitiskla ke zdi a ústa ji schovala na moji dlaň. Je ještě menší, nežli já, což mi dává výhodu. Když jsem si ji prohlédla, spatřila jsem řešení.

Sáhla jsem po černé, drobné pistol. Nemám přece na výběr a je jedno, jak moc to má mysl teď odmítá. Jenže já už ztratila vše, na čem mi záleželo a teď jsem sama.
Studenou hlaveň jsem si přitiskla ke spánku a zavřela oči. 

____________
Ale tohle není konec! :D 
Jsem zvědavá, co řeknete na další kapitolu, která nevím, kdy bude :D

A vím, že je tohle krátké, za to se omlouvám a nechtěla jsem to zbytečně protahovat hloupostmi. c: