A R M Y

*27*

Z POHLEDU ASHERA

"Takže co tedy máme v plánu?" Zeptala se Rose, když jsme kráčely k černému jeepu. 

"Jak moc ráda se vzdáváš?" Zeptal jsem se vážně, ale ona to brala jako srandu. Krátce se zasmála a když slyšela, že mlčím, podivně se na mě podívala.

"Bojím se toho, co s námi hodláš udělat," nastala krátká pomlka, kdy jsme oba nastoupily do auta. "a abys věděl, já se velice nerada vzdávám." 

"Tak pro dnešek to budeš muset to budeš muset zvládnout." Nastartoval jsem a vyjel a po jedné z hlavních cest k sídlu lize Derelů.

"Takže to chápu dobře, když si myslíš, že se jim jednoduše vzdáme jenom proto, abychom se dostaly dovnitř?" 

"Ano." Přikývl jsem.

"A nenapadla tě třeba otázka, co uděláme, až budeme obklíčeni vojáky?" 

"Bude to jen pár vojáků. Jakmile budeme uvnitř, jednoduše se o ně postaráme. Někam je schováme a půjdeme hledat Alex." 

"No jasně... Protože všichni se určitě budou řídit tvým plánem. Ashere, a co když se něco podělá? Co když nás odvede tak dvacet vojáků? Myslíš si snad, že je dokážeme porazit. Navíc budeme bez zbraní, protože nám je seberou." Rose působila trochu naštvaně. Nejspíše se jí můj nápad moc nezamlouvá.

"Co teda napadá tebe?" 

"Celou jejich budovu bych posázela výbušninami a jednoduše je vydírala. Když nebudou souhlasit, postupem budeme odpalovat kusy jejich základen, dokud nám nedají Alex." 

"A tebe zase nenapadlo, že zrovna v některých těch oblastech bude Alex a ve výsledku z ní zbude několik kousků?" 

"Sakra... Tak jak to provedeme?" Zaklela a nervózně se zakousla do rtu. A pak mě napadlo něco, co by mohlo fungovat.

"Rose tebe neznají. Můžeš se k nim prostě přidat. Já nevím, třeba tak dojdeš zraněná a potřebuješ jejich pomoc. Pak najdeš Alex, vysílačku, naladíš můj signál a domluvíme se na logické cestě ven." 

"To zní mnohem lépe, ale jsi si jistý, že to nějak nepodělám?" Netvářila se moc nadšeně. Dlouze se podívala z okna a následně dlouze vydechla.

"Určitě to zvládneš." Snažil jsem se jí povzbudit, avšak abych k sobě byl upřímný, nevím, co si o tom mám myslet. Rose nikdy nebyla zvláště dobrá v armádní škole. Procházela spíše náhodou.

"Dobře, tím pádem bys mě měl uhodit. Bude to pak vypadat více reálněji." Ušklíbla se, mezitím, co já nad tím zakroutil hlavou.

"Tak s tím nepočítej. Raději se vyválej někde v blátě a simuluj." 

Zastavil jsem půl kilometru za sídlem Derelů. Rozhodně je nehodlám potkat, protože netuším, co bych jim pověděl. Začínalo se stmívat, což nám hrálo do karet. Aspoň jí nebudou tolik zkoumat a navíc jde většina spát. Rose bude mít více času na to, aby našla to, co potřebujeme. 

Když se Rose opravdu zašpinila, čemuž jsem nemohl uvěřit, rozhodla se, že to doopravdy udělá. Sice jsem jí musel snad desetkrát zopakovat plán, ale to nevadí. 

"Tak já jdu."

"Počkej ještě. Vem si tuhle vysílačku, někde jí schovej. Možná ti jí nechají, možná ne. Pokud ne, najdi novou. Rozumíme si?" Několikrát přikývla a pak odešla. 

Když mi zmizla z dohledu, přeparkoval jsem auto blízko k lesu, aby jej nikdo nenašel. Sedl jsem si na chladnou zem a doufal, že všechno vyjde tak jak má. Rozhodně nemůžu přijít o Alex. Netuším, co bych si pak mohl myslet o okolním světe, avšak jednu věc vím. Zničilo by mě to.

Minimálně hodinu byl klid. Kromě vítru, narážející do listů a zpěvu ptactva jsem mohl poslouchat jedině svůj dech. Teď lituji toho, že tam šla sama. Může se stát cokoliv a ve výsledku ztratím jak Alex, tak i jednoho ze svých vojáků. 

Srdce mi prudce naráželo do hrudníku, neboť jsem byl každou další vteřinou nevrlejší. Nechápu, proč se mi ještě neozvala. Tenhle nekonečný klid mě zžírá zaživa. 

"Ashere?" Přes podivné praskání jsem postřehl holčičí hlas. Okamžitě jsem sáhl po vysílačce a odpověděl na zpět.

"Rose, jsi v pořádku? Našla jsi Alex?" Mluvil jsem zběsile a jedno slovo se mi pletlo přes druhé. Nastala delší pomlka, při které jsem postřehl pláč a věty, kterým jsem nerozuměl. Všechno se náhled zdálo být tak divné. Svět se mi zatočil a gravitace se obrátila vzhůru nohama. Nemohl jsem jednoduše myslet na to, že by Alex mohla být pryč. Že by mi jí sebrali.

"Co se stalo?" Zkusil jsem to znovu, doufajíc, že tentokrát dostanu odpověď. Na několik vteřin jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. Vzrůstala ve mě panika a chtěla se mi křičet, avšak musím se udržet klidný. Chtěl jsem okamžité odpovědi, ale místo toho se neozýval nikdo nazpět.

"Ona je," vysílačka opětovně hlasitě zašuměla. "Mrtvá. Ona je mrtvá," nemohl jsem na to nic říct, nebo mi vyschlo v ústech. "Rose je mrtvá." Jen co jsem to slyšel, zvedl jsem svojí hlavu. 

"Alex? Alex prosím, řekni mi, že to jsi ty." 

"Odveď mě odtud. Řekni, že si jdeš pro mě." Znovu se ozvalo vzlykání. Jedna moje polovina chtěla do něčeho prudce vrazit a ta druhá byla šťastná. Ztratili jsme Rose, ale vím, že je Alex naživu. Nevím, co si o téhle situaci myslet. Pořád jsem se cítil tak ztracený, jako by snad z tohohle podivného bludiště utrpení nebylo cesty ven. 

"Kde jsi teď a co se tam stalo? Alex soustřeď se." Sám jsem nebyl schopný myslet na jednou věc. Jenže podstatné teď je, zjistit, jak je na tom ona. Svojí otázku jsem ještě dvakrát zopakoval, dokud mi neodpověděla.

"V tunelech. Nevím, kde jsem! Sakra!" Poznal jsem, že je naštvaná a zároveň neuvěřitelně smutná. Slyšel jsem ránu, což mě donutilo se postavit na nohy. Nasedl jsem do auta a nastartoval.

"Poslouchej mě. Musíš najít cestu ven, odtud ti nemůžu pomoct. Hlavně ať se ti nic nestane, dobře?" Konečně jsem se uklidnil.

"Já chci pryč odtud." Hlas se jí zlomil a pak propuklo ticho. 

"Až budeš venku, najdu tě, slibuji." 

Sotva jsem vyjel o několik desítek metrů dopředu, prudce jsem dupl na brzdu. A mě náhle došlo, že já nejsem jediný, kdo jí momentálně hledá. 
Postřehl jsem několik světel z aut a mnoho křiku.