A R M Y

*26*

Z POHLEDU ASHERA

Jen stěží jsem popadal dech a sáhnul jsem na své žebra, doufajíc, že tam nemám ránu. Když jsem nic nenašel, předpokládám, že jsem se jen musel o něco praštit. Z posledních chvilek si nepamatuji jedinou vteřinu. A jediné, co mě momentálně zajímá, co se děje a kde je Alex.
  
„Vstávej," ozvalo se. „pospěš si." Otočil jsem se k holčičímu hlasu a několik vteřin jsem zaostřoval její rysy v obličeji. Intenzivním pohledem mě propalovala na kost a hádám, že je korejka. Tmavé karamelové vlasy měla stažené do vysokého culíku a natahovala ke mně svoji ruku.

„Ne díky," špitl jsem unaveně a postavil jsem se sám.

„Kde to jsme?" Rozhlédl jsem se okolo sebe, ale jediný kout tohohle místa jsem nepoznával. Stáli jsme v rozlehlé hale, plné starých strojů a papírech rozházených po zemi. Nepříjemný zápach mě štípal do nosu a přes obrovské skleněné okna sem pražilo ostré světlo.

 „Na místě, kde nás nikdo nebude hledat. Pojď za mnou, určitě máš hlad."

„Na jídlo ti kašlu, co se stalo?" Přes prudkou bolest se mi stálo rovně velice nepříjemně, však musel jsem zatnout zuby. Neustále jsem si přehrával situaci v autě a vzpomněl jsem si na své poslední slova: „Notak kde si? To není mlha! Musíme okamžitě zmizet.".

 „Spal jsi dva dny. Před tím ses nám dlouho neozýval, proto ti jela jednotka naproti. Když vás našla, spatřili tě obklopenými vojáky a mířilo na tebe mnoho zbraní. Kdyby přišli jen o vteřinu později, sbírali by tě možná tak z kaluže tvé vlastní krve."

„A co ta holka? Ta je kde?" Vyhrkl jsem.

„Jaká holka?" Zeptala se a hlavu naklonila mírně na bok.

„Alex, kde je ona?" Začínal jsem být zoufalý.

„Nikdo jiný tam nebyl." Zakroutila hlavou, a opětovně vyšla kupředu. Prošlo okolo obrovského pásu a poté mě napadla další otázka.

„Kdo to vlastně byl?"

„Liga Derelů, kdo jiný, Ashere." Jen co vyslovila moje jméno, zpražil jsem ji pohledem. Proč mi připadá, že ta holka toho o mě ví mnoho, mezitím, co já tady plavu jako ryba v oceánu. Potřebuji z toho místa dostat Alex dříve, než se tam zblázní. Její matka ji nedá snad nikdy pokoj. ¨

"Kde jsou všichni? Potřebuji mluvit se svojí sestrou Urnni, nebo Rose. To je jedno, jen mi sem doveď někoho, kdo mě zná." Vztek postupně nabíral na síle a já upadával do zoufalství. Proč se nám musí věčně něco stávat? Je snad tak nepředstavitelný sen, mít chvilku pokoj.

"Dovedu je sem, jen se uklidnit. V tomhle stavu nedokážeš racionálně přemýšlet." Odpověděla mi okamžitě. Vrhl jsem na ní nepříjemný pohled, protože mě její názor nezajímal. Chtěl jsem pouze vědět, jak je na tom Alex a co s ní provedli.

Když mi zmizela z očí, posadil jsem se zpátky na zem. Tvář jsem schoval do dlaní a musel jsem se klidně nadechnout. Všechny moje myšlenky byly jako po výbuchu. Nemohl jsem se soustředit na jednou věc. 

"Konečně jsi vzhůru," postřehl jsem hlas své sestry, která za mnou běžela. "já neustále opakovala, že kvůli té huse ti něco stane! Ale ty jsi mi jednoduše nevěřil. Tak tady to máš. Její rodina je plná bláznů a přitahuje pouze neštěstí!" Mluvila neuvěřitelně rychle. V její tváři jsem poznal jak vztek, tak i radost, že jsem v pořádku. Dřepla si naproti mě a zkoumala mě, jako by mě snad viděla poprvé. 

"Urnni nech toho. Víš přece, že ať řekneš cokoliv, stejně to udělám dle svého." 

"Takže ty se za ní hodláš vrátit? Děláš snad snad ze mě srandu?" Mluvila velice ostře a veškerá radost jí přešla. Zdála se momentálně více naštvaná, než jsem vůbec já. Bez mrknutí mě pozorovala a čekala na mojí odpověď. 

"Jo, rozhodně půjdu za ní. Musíš mě pochopit, nenechám jí tam jen tak." 

"Ty hlupáku, už teď jsi kvůli ní skoro umřel. Kdybych neposlala kluky, ted bych tě pohřbívala!" Měla skleněné oči a já vím, že kdyby si pořád nehrála na tak bezcitnou, určitě by brečela. Jenže ona si jednoduše musí udržet štít, kterým se chrání před ostatními - a to je přesně ten důvod, proč mě nikdy nepochopí

"Ashere? Jsem šťastná, že jsi v pořádku." Uslyšel jsem Rose, která k nám pomalu přicházela. Husté vlasy měla spletené do copu a usmívala se, což byla příjemná změna. Když se však podívala na Urnni, takhle nálada jí přešla. Pochopila že došla v poměrně nevhodnou dobu, proto si odkašlala a chtěla zase něco říct. Ale já jí nenechal říct jediné slovo.

"Rose, jdeš se mnou pro Alex?" Mezitím, co jsem to říkal jsem se nemohl podívat na sestru. Umím si dokonale představit její obličej. Rose se náhle zašklebila a několikrát pokývala hlavou.

"Že vůbec váháš. Šla bych pro ní až na konec světa." Mrkla na mě. Zpozoroval jsem Urnni, která se začala zvedat, tak jsem se taky postavil na nohy. Obličej měla skloněný k zemi a já nemohl odhadnout, co si teď myslí. 

"Jestli za ní pojedeš," náhle zvedla hlavu a po tváři jí tekla jedna drobná slza. "jestli se vůbec vrátíš, tak jsme spolu skončili. Nehodlám se upřednostňovat přes nějakou obyčejnou holkou, která ti rujnuje život."

"To snad nemůžeš myslet vážně." Řekl jsem jedovatě a zakousnul se do jazyka, jen proto, abych nebyl zbytečně sprostý. 

"Urnni, ty to vůbec nechápeš," Rose zakroutila hlavou a přistoupila k nám o pár kroků blíže. "Alex patří k nám, nechápu, proč to pořád nechceš pochopit." 

"A ty sis nevšimla, že kvůli ní můj bratr skoro umřel? Jak by ses asi tak cítila na mém místě?" Vyjekla najednou. Nemohl jsem uvěřit svým očím, protože se Urnni více otevřela. Poprvé v životě jí vidím brečet, což mě samo o sobě velice udivuje. Alex nikdy neměla ráda, jenže tohle už přehání. Nemohu jednoduše uvěřit tomu, co nám právě říká.

"Lidi umírají pro ty, které milují. A jak vidíš, Asher stojí tady. Je zdravý a hodlá bojovat dále. Měla bys ho podporovat, pomoct mu, nebo cokoliv. Ne mu říkat tohle." 

"V tomhle ho nikdy nepodpořím. Odcházím a ty," otočila se na mě a utřela si mokré tváře. "se rozhodni, kterou z nás si vybereš." 

"Sama víš, že tady nezůstanu sedět a nebudu jen přihloupě doufat v to, že se sama o sebe postará. Sakra, vždyť moc dobře víš, co udělám!" Naštvaně jsem křičel, protože jsem jí nerad pozoroval, jak odchází. Nechtěl jsem, ať mi řekne tyhle slova. 
Nic mi na to neřekla a jednoduše odešla z haly. 

"Ashere, nemusíš jít. Pochopím, když tady zůstaneš kvůli Urnni, nicméně já půjdu. Klidně sama, ale nemohla bych žít s tím, že jsem jí tam nechala s její matkou." 

"Jasně, že půjdu, avšak jí tady tak nemůžu nechat. Je to jediný člen z mojí rodiny, který mi zbyl a teď se máme rozejít takhle? Tohle je naprosto ubohé." Prohrábl jsem si vlasy a podíval se na Rose. V téhle chvilce byla rozhodně silnější ona. Tvářila se odhodlaně a byla schopná si jít za svým, i přes všechny překážky. Její statečnost mě tajně držela nad vodou. 

"Nevím, co bys měl dělat, každopádně nemáme moc času. Nedokážu si ani představit, co se jí tam může dít." A měla pravdu. 

"Ona to pochopí. Až se vrátíme, promluvím s ní a vysvětlím jí to. Jenže teď potřebujeme auto, zbraně a rozhodně plán. Nehodlám do toho zatáhnout více lidí, my dva jí jednoduše budeme muset stačit." 

"Jejich sídlo je ale momentálně nedobytné, netuším, jak se tam dostaneme."

"Ale já ano."