A R M Y

*28*

Z POHLEDU ASHERA 

Potřeboval jsem plán a to urgentně. 
Pomalu jsem vylezl z auta a schválně nechal nastartováno. Okolní les a vysoká tráva mi naštěstí jen přála a já měl o trochu větší šanci, najít jí včas.

Pomalým a opatrným krokem jsem vyšel kupředu. Dával jsem si pozor na světla, která občas zamířila mým směrem. Strach mi pumpoval celým mým tělem a já se musel věnovat veškerou mou snahu k soustředěnosti. Nemohl jsem udělat jedinou chybu.

Postupem dalších kroků tráva nebyla již tak vysoká. Kroky jsem slyšel blíže a k tomu ty hlasy. Každé jejich slovo ve mě probouzelo vztek a já musel najít Alex opravdu rychle. Dříve, nežli to dokážou oni.

Světla baterek skoro projela po mém těle a já se musel skrčit. A jakmile jsem se rozhlédl, spatřil jsem několik metrů ode mě poklop. Pomalými kroky jsem se k němu přiblížil a opravdu tichým pohybem jej odkryl.
Slezl jsem až na zem, kde se moje podrážky setkaly s jemnou vsrtvou studené vody.

Dlouze jsem vydechl a směřoval do tmavé chodby. Nemyslel jsem na nic jiného, nežli na to, aby byla Alex v bezpečí. Abych jí konečně odvedl z tohohle místa a ona už znovu nemusela pocítit tu zoufalost.
Nemohl jsem na ní zakřičet, neboť jsem se bál, že by mě vojáci nahoře slyšeli. A tak jsem zrychleným krokem pokračoval stále dále.

A jakmile jsem se dostal k jedné chodbě, na druhé straně jsem spatřil další odbočku. Tak mě najednou začalo zřírat rozhodnutí, které mohlo změnit všechno.
Ale musel jsem se uklidnit.

Srdce mi bušilo šílenou rychlostí a všechna ta tíha mi dopadala na hrudník. Konečky prstů se mi třásly a moje mysl byla v sebedestrukčním módu. Jenže jsem přece voják.
Na chvilku jsem zavřel oči a uklidnil se - s tímto chaosem ve své mysli nic rozumného nepodniknu.

Vydal jsem se tedy napravo.
Alex stále nebyla nikde a já se začal obávat toho, že jsem šel buď na opačnou stranu, nebo je v naprosto jiných tunelech.
A tak jsem se otočil a chtěl utíkat do druhéhu tunelu.
Jenže jsem postřehl její hlas.

Prudce jsem se zastavil a doufal, že jí uslyším znovu. Každopádně v tunelu opětovně panovalo dlouhé ticho.

"Alex." Vydechl jsem a rozhlédl se okolo sebe. Modlil jsem se k tomu, aby jsem si její přítomnost pouze nevymyslel. Nicméně to nebyla pravda.

"Tady," zašeptala. "Jsem tady." A tak jsem konečně spatřil její siluatu v tmavé chodbě. Její jemná postava mířila ke mně a já nemohl uvěřit svým očím.

Utíkal jsem k ní.

A když konečně byla tak blízko, že jsem se jí mohl dotknout, spadl ze mě veškerý strach. Silně jsem jí obejmul a schoval svojí hlavu do jejích vlasů. Hlasitě vydechovala a tvář měla pokrytou slzami a čerstou krví, která se mi lepila na oblečení.
Když jsem se od ní konečně odtáhl a prohlédl si její oči, byly prázdné. Jako kdyby snad už nezvládala všechnu tu bolest a tak rezignovala od utrpení.

Chtěla něco říct, ale přiložil jsem jí prst na rty.

"Nejprve se odsud dostaneme pryč." Špitl jsem, chytil její ruku a pokračoval ven. Avšak Alex byla zcela bez energie. Skoro jsem jí až s sebou táhl.
Svírala mou dlaň, jako kdyby mi snad šlo o život, ale snažila se bojovat dále.

Pobídl jsem jí, aby vylezla nahoru po žebříku. Když byla skoro nahoře, rozhlédla se okolo sebe a pak mi zmizela venku.
Byl jsem hned za ní.

Zkontroloval jsem vojáky okolo. Ti zrovna postřehli nastartované auto, tak se vydali přesně za ním. Což mi dalo čas na to, abych vzal Alex a utekl odsud.