A R M Y

*3*

Na večeři jsem si opět sedla sama. Přede mnou byla zeleninová polívka, které jsem se ani nedotkla, přesto višňoví džus do mě zmizel během pár vteřin. 
Pořád jsem přemýšlela nad tím, proč by mi Asher nastřílel ty body, když mě nesnáší. Třeba si pouze zpletl zbraň. Ale z myšlení mě vyrušil člověk, který si vedle mě sedl. Byl to Alec. "Ahoj prtě." Řekl s úšklebkem. "Neříkej mi tak." 
"Dobře, ale v paintballu jsi to teda nandala těm, kteří říkali, že nevystřelíš ani jednou." A hlavně měli pravdu. "Hmmm..." 
"Děje se něco? Poslední dobou jsi nějaká nesvá." Přisedl si ke mě blíže a zářivě se na mě usmál. Byl opravdu hezký a ochotný se se mnou bavit. "Já ani nevím, všechno je poslední dobou jiné. Do teď jsem byla pro většinu neviditelná a najednou se mnou i někdo prohodí slovo." 
"Pro mě jsi nikdy neviditelná nebyla, jen nikdy nebyla dobrá příležitost s tebou promluvit." 
"Jo a po večeři máme dojít na cvičení, prý nějaké překvapení." Překvapení na téhle škole znamenalo značné trápení.

Hned co jsem dojedla, šla jsem s Alecem do tělocvičky, kde bylo pár lidí. A i na ten malý počet, tam stál Collins i Mark. "Tak jo, vybral jsem pouze malou většinu, kterou si potřebuji lépe ozkoušet. Zatím se mi zdáte opravdu dobří, takže vám dávám možnost pro malou zkoušku toho, zda chcete ocenění a pokud máte zájem, můžete rovnou ukončit školu a přejít do armády." Zadržela jsem dech, neboť nemohu uvěřit, že mě sem vybrali. "Tak jo, pojďte blíže, řeknu vám, o co půjde." Collins.
"Venku už je tma, silně svítí měsíc a navíc je sucho, což je skvělá příležitost pro to, ozkoušet vaší schopnost ve tmě. Každý dostane zátěž pět kilo, vylepšenou zbraň, která vám neublíží, ale mírně vás zraní a taky každý dostane přesné informace, co má splnit. A jedna informace se liší od druhé, takže nedoporučuji si je navzájem sdělovat." Přikyvovala jsem jako střelená a pozorně poslouchala každé jeho slovo, ať přesně vím, co mám dělat. "Tak jo, první ať jde ke mě Alexandria Nevaeh, sakra to je ale divné jméno," Uchechtl se Collins a k němu se přidalo i pár dalších kluků. Mírně jsem zčervenala, ale jsem k němu došla. "tady máš papírek, přečti si ho někde o samotě, pak ho někam založ nebo znič, tady máš pásek, který váži pět kilo, takže si nic nezlom," po tomhle jsem se na něm varovně podívala, že nejsem žádná bábovka, tak ať si tohle odpustí "no jo, prostě si to zapni kolem pasu, Mark ti dá pak zbraň a udělej, co jsem ti napsal." 
"Rozkaz." A otočila jsem se s malým bílým papírkem v ruce. Došla jsem na konec tělocvičky, kde jsem se opřela o žebřiny a rozevřela papírek. 

 'Alexandria Nevaeh
Tvoje mise je ukradnout Asherovi Tiertovi zbraň, bez jediného úhonu.'

Zalapala jsem po dechu, že nic takového dělat nebudu, ale stejně jsem si tu větu ještě přečetla tak pětkrát, než jsem tiše vyslovila, že tomu klukovi nakopu prdel. 

Tak už dostal svůj úkol, rozestoupili jsme v lese a já byla hodně nervózní. Nesmím to pokazit, jinak ten kluk už nikdy nepřestane s nadávkami na mé triko. 
Ten pásek mě přímo táhl domů a vyfasovala jsem malou devítku, což bylo jediné plus. No, výhoda v tom, že je malá, ale nevýhoda v tom, že je nepřesná. 
Klekla jsem si ke stromu a snažila se splynout se stínem. Teď musím být především ticho a hlavně být trpělivá. Nemohu to pokazit, či sebrat zbraň někomu jinému. 

Uběhlo asi patnáct minut, když jsem uslyšela, jak někdo zaklel. Nejspíše zakopl nebo se o něco šprajcl. "Kde ta malá buchta může být?" Zašeptal si pro sebe a já zkameněla. Jsem tady jediná holka. Už vím, jaké jsou úkoly, každý má někomu sebrat pistoli, kdo to zvládne jako první, vyhrál. Nesmím prohrát. Nehýbala jsem a snažila se zklidnit svůj dech a prudké bušení srdce. 
Nádech.
Výdech.

Kroky skoro ustály a já se mohla mohla aspoň o procento uvolnit. 

Tentokrát snad už pominula hodina a já si řekla, že už tu nebudu dřepět. Začínám chytat bolestivou křeč a třesu se zimou. 
Tiše jsem se zvedla a jako vánek našlapovala. Vyhýbala jsem se měsíčnímu svitu a schovávala se za keři a stromy. Konečně jsem viděla povědomou postavu. Kratší vlasy měl zčesané nahoru, ale pořád nechápu, jak mu tam drží, když nemůže používat žádný gel. Seděl na zemi a hlavu měl opřenou o drobný výstupek ze stromu. Možná usnul nebo zrovna počítá ovečky. Každopádně je tohle skvělá příležitost, kde nesmím zachybovat. Celé jsem si to obešla, než jsem se konečně ocitla přesně za ním-v pozici kde jsem být chtěla. Mám buď možnost, že po něm vystřelím a v šoku pustí zbraň nebo, že ho překvapím zezadu.

Zvolila jsem druhou možnost kvůli hluku, který by mohl upoutat pozornost.
Jeden krok. Další krok. Nedovolila jsem si ani nadechnout, či mrknout. Teď musí být celé mé tělo v pozoru. Když jsem od něho byla tak dva metry, zvedl hlavu, jako by mě slyšel. Rozhlédl se okolo sebe a nakonec vstal. Do pytle! Nejsem ve stínu, nic mě nekryje. Udělala jsem takovou chybu! Pořád se rozhlížel, než pohledem zavadil o mě. Hned jsem chytla svojí devítku do obou dlaní a vystřelila. Podle toho, kam si sáhl, předpokládám, že to schytal do ramene. "Ta káčo pitomá!" Vydal ze sebe a zaskřípal zuby bolestí. "Mlč blbečku." Zavrčela jsem na něho, doběhla k němu a snažila se mu sebrat zbraň. Sáhla jsem po ak 47, ale on s tím trhnul směrem k němu. Oba jsme se sesunuli na zem, teď to bylo o mrštnosti, síla nehraje roli. Svalila jsem ho na záda s tím, že jsem mu lýtko přitiskla k hrdlu a snažila se ho nějak omráčit, nebo vysílit, ale on mě od sebe hravě odhodil. Odkutálela jsem se o kousek dál, přičemž jsme oba přišli o zbraň. A teď kdo z koho. "Jdi holka, vzdej se. Na mě nemáš." Rozesmál se vstal. Otřepal si khaki kalhoty a kráčel ke mě, ale já byla nadmíru připravená bojovat. Hned co byl u mě, podkopla jsem ho. "Sakra." Zašeptal a tentokrát on svalil na zem mě. "Dej mi tu tvojí pošahanou zbraň!" Vyštěkla jsem po něm a tím, že jsem mu dala ruce na ramena jsem se ho od sebe snažila odstrčit, ale byl to zcela marný pokus. Dobrá, síla byla velice potřebná. "Bojovat s holkou je na nic, není to boj, jsi jak štěně." Vyplivl a pustil mě. "Pitomče, kdybych chtěla, dám ti takovou pěstí, že sotva víš, jak se jmenuješ." Přitiskla jsem k sobě rty a z očí jsem vytvořila tenké přímky. "Tak to určitě, drahotinko." Opět se zasmál. Už jsem nevydržela to jeho věčné posmívání. S elegancí jsem vstala na nohy, otřepala jsem s hlínu s ramen a čekala, jestli něco řekne, ale on mě jen pozoroval. "Tak teď se přesvědčíme." A plnou silou jsem mu dala pěstí do nosu. "Tak za to zaplatíš!" Zalapal po dechu a chytl se na místě, které ho vyloženě dosti bolelo. A to neříkám, jak moc teď škube mě bolestí v zápěstí. Chytil mě oběma rukami a přitiskla mě stromu. Samozřejmě že hlavou jsem viděla jenom dřevo. "Pusť mě! A to hned!" Zakřičela jsem po něm, ale jeho stisk byl jen pevnější. Má opravdu sílu. Nějakou látkou mi omotal obě ruce a nechal mě tam. Dle našeho výcviku tohle nerozvážu, tak lehce, takže jsem se na něho jen otočila s výrazem, jestli to myslí zcela vážně. Jen se uchechtnul, sebral mi zbraň a zmizel. Ten bastard!