Wanted

Večírek v Grey House

16. ledna 1927,
Mafiánský podnik Mr. Lucky's

TJR

Seděli jsme v našem salónku u Mr. Lucky's a oslavovali jsme. Dnes bylo výročí sedmi let od začátku prohibice. Sedmi let, během kterých se tady ve Státech vypilo víc, než za celou minulou dekádu. A já na to byl patřičně hrdý. Za nejméně 20% veškerého načerno dovezeného alkoholu jsme byli zodpovědní my- Black Panthers. Z těch necelých sedmi let, co naše organizace funguje, jsem v jejím čele stál pět a půl. Castillo, ten neschopný kretén, který to to celé založil, za dobu svého šéfování stejně dokázal tak akorát houby s octem. Nakonec nebyl nikdo, komu by nějak moc chyběl potom, co se mu náhodou porouchaly v autě brzdy dohromady s ovládáním volantu, a on to v plné rychlosti napálil do sloupu pouličního osvětlení. Ale teď si vzpomínám, že jsem vlastně nějakou tu lítost cítil- to auto bylo fakt pěkný. Když zmizel z cesty, mohl jsem se toho konečně chopit a udělat z Panterů to, čím jsou dnes. A přirozeně si u toho pořádně nahrabat. Samozřejmě je tu spousta lidí, kteří mi přejí to samé, co se stalo předtím Castillovi, ale já mám prostě prostě štěstí. Proto se náš podnik taky jmenuje Mr. Lucky's. A taky proto, že v téhle čtvrti žije spousta Irů a ti jsou na všechny ty čtyřlístky, řeči o štěstí, svaté Patriky a povídačky o podkladech skrytých na konci duhy prostě ulítlí. Tohle na Chicagu miluju. Je tu víc přistěhovalců než Američanů a každý si sebou přiveze nějaké kontakty. Neustále někdo přijíždí nebo odjíždí, stačí, aby to řídil někdo, kdo se tu perfektně vyzná, a policie je v tom bezradně ztracená. Jsou to jen mamlasové a pokud se mezi nimi přece jen najde někdo trochu bystřejší, není problém si ho koupit.

Zábava byla v plném proudu, ale dnes jsem se nemohl hned zřídit- Elvíra Edgewicková mě pozvala na jeden ze svých vyhlášených večírků. Aby také ne, když ho celý sponzoruji. Elvíra je nemanželská dcera jednoho nechutně bohatého podnikatele z Anglie. Absolutně se o svou dcerušku nezajímal, dokud se jednoho dne neobjevila u něj doma a nezačala mu vyhrožovat, že se o ní dozví jeho žena. Nakonec jí zaplatil cestu do Ameriky, aby ji od sebe dostal pokud možno co nejdále, každý měsíc jí sem posílá pěkně mastné peníze a k tomu napsal na její jméno nějaké rychle rostoucí akcie. Takhle zajištěná si může dovolit žít na pěkně vysoké noze bez toho, aniž by pro to hnula prstem. Její rezidence Grey House je vlastně takovou zmenšeninou Bílého domu, akorát je tónován do šeda a uvnitř nenajdete žádnou Oválnou pracovnu. K čemu taky, když slouží výhradně zábavě?

Do příjemné atmosféry klubu zavítal i García, který měl na starosti tu dodávku na dnešní večírek, ale vůbec se příjemně netvářil. Něco se muselo stát.
"Šéfe, vykradli ten sklad u přístavu na Ridge Avenue. Všechno je pryč a ti dva chlapi, co tam hlídali, to koupili rovnou zátylku, nechtěl bych po nich uklízet." vychrlil ze sebe naléhavě hned poté, co mi políbil ruku s prstenem coby mafiánský pozdrav. Radši se mi ani nedíval do očí, protože věděl, že touhle informací mi radost neudělal.
"NO TO SI SNAD ZE MĚ STŘÍLÍŠ!" zařval jsem a praštil pěstí do stolu, až se převrhlo několik skleniček. I od ostatních, se začaly ozývat překvapené výkřiky a nadávky. Jedna z místních šlapek, snad Katy nebo Kitty na jménech mých úletů mi stejně nesejde, která se ke mně zrovna přítulně lísala se radši rychle vyklidila pole. Vědí, že když se řeší pracovní záležitosti, je v jejich vlastním zájmu držet se co nejvíce stranou.
"MŮŽEŠ MI ŘÍCT, JAKÁ BANDA SRÁČŮ JE ZA TOHLE ZODPOVĚDNÁ?" zuřil jsem dál, ale odpověď mi byla předem jasná.
"Vlci. Nechali tam i svůj podpis jako výsměch." S vyslovením toho jména se u stolu rozhostilo ticho a všechny pohledy se upíraly na mne v očekávání budoucí reakce. Vlci byli gang že západní čtvrti, proto West Side Wolfs. Jak originální, že? Objevili se tu tak čtyři roky zpátky. Dokud dělali jenom kokain, nijak extra nám nepřekáželi, jenže jak se jejich podnikání rozrůstalo, začali nám lézt do zelí. Nějakým způsobem si sehnali tolik dodavatelů, že nám už zdatně konkurovali. V poslední jsme se pohybovali na samé hranici války a tohle byla poslední kapka. Zhluboka jsem se nadechl.
"Pánové, nám se nikdo nebude smát do ksichtu, natož Lambert a ta jeho sebranka. Sežeňte všechny a do zítřka o nich zjistíte všechno, co zjistit jde. A když říkám všechno, myslím tím úplně všechno!" nařídil jsem hlasem, který byl sice klidný, ale zněla v něm předzvěst následků, které čekají každého, kdo neuposlechne.