Wanted

Neřízená střela

2. srpna, na silnici

AL

Rozhodl jsem se Neilovi vynahradit ten oběd, o který přišel kvůli mému kokainovému excesu a pozval jsem ho do luxusní restaurace. Bylo mi jasné, že si objedná takových sto padesát chodů pokud možno humra a podobné drahé lahůdky a já se pak nedoplatím. Ještě že ta mafie tak vydělává, protože když je můj mladší bratříček ve formě, dokázal by sníst i slona. Nechápu, jak to dělá, že nikdy nepřibere. Dokonce jsem se nabídl, že budu zpátky řídit, aby si on mohl dát skleničku. Jasně, mohli jsme si vzít řidiče, ale tohle bylo takové gesto, že mě to vážně mrzí. Navíc jsme si na cestu vzali mého nového závodního Jaguara a takové auto si nakupujete proto, aby ho za vás řídil někdo jiný. Bohužel jsme si jízdy zatím moc neužili, protože hned na začátku naší cesty jsme se dostali do zácpy kvůli právě začatým opravám silnice. V jedné takové zácpě směr na Brno momentálně trčím já. Asi jsem si to přivolala :(

"Jestli nám kvůli nim propadne rezervace, tak přísahám, že si najdu toho blbce, který tohle nařídil a dám mu to pořádně sežrat." zuřil jsem.
"Klídek, brácha. S tímhle autem to zpoždění bez problémů doženeme. Nech to na mě." houkl na mě bezstarostně za volantem sedící Neil. Z Jaguaru jsme byli oba nadšení, teprve včera mi dorazil přímo z Anglie a tohle jeho úplně první jízda po americké půdě. Ani já sám jsem ho ještě neřídil. Plánoval jsem se s ním projet už včera, ale z nějakého důvodu se zdrželo na celní správě a dorazilo až skoro v noci. A Neilovi jsem tuhle jízdu už slíbil, tak si musím počkat až na cestu zpátky. Netuším, co tam s ním dělali, ale hlavně že je tady a funguje bezvadně. Pomalu jsem ani nebyl naštvaný. Venku bylo krásně, svítilo slunce a konečně jsme se vymotali z kolony. Sice jsme to museli vzít oklikou kolem města, ale právě tam to mohl Neil pořádně rozjet. Tímhle tempem tam budeme snad ještě s předstihem. Prostě pohoda. Sáhl jsem do přihrádky, kam si ráno ještě prozřetelně hodil sluneční brýle. Teprve teď jsem si ale všiml přeloženého papíru, který ležel pod nimi. Sdělení psané mě známým rukopisem bylo stručné a výstižné:

To auto je schválně poškozené. Jakmile překročí rychlost 140 km/h, vyřadí se z provozu brzdy a už ho nepůjde jinak zpomalit. Nedokázal jsem jim v tom zabránit.

T.

P.s. Od šesti mám zamluvený pokoj 128 v hotelu Alcron, přijď tam za mnou. Musím tě vidět!

Okamžitě jsem střelil pohledem k tachometru, ale ani jsem se nemusel namáhat. Vysoké číslo mě jen utvrdilo v neblahé předtuše. Jeli jsme málem 160.
"Šlápni na brzdu!" houkl jsem okamžitě na Neila.
"Proč? Zrovna je tu tak krásná rovinka." remcal můj věčně protivný bratr. Na to jsem teď vážně neměl nervy.
"Prostě to udělej!" vyjel jsem na něj. S dalším brbláním udělal, jak jsem mu řekl, ale s autem to ani nehnulo.
"A do prdele! Co je s tím krámem? Nejde zastavit!" začal panikařit.
"To už nezastavíš, sabotovali ho." sdělil jsem mu. Samotného mě udivilo, jak klidným tónem jsem to řekl. Jako bych mluvil o počasí.
"Jak to sakra víš?" zaječel Neil, který můj letargický přístup ani zdaleka nesdílel.
"Nechali dopis." zamával jsem nalezeným papírem. Naštěstí neměl čas si ho číst, musel se věnovat řízení, přičemž na hlavy těch, co jsou za to odpovědní sypal nekonečný proud nadávek a sliboval jim jen ten nejhorší osud.
"Podpis tu není, ale kdo to asi mohl být." podotkl jsem sarkasticky.
"Panteři? Jestli tohle přežijeme, tak jim udělám ze života peklo!" vyhrožoval Neil a on není na plané řeči.
"Teď se radši soustřeď na to přežití!" varoval jsem ho, když málem vyletěl ze zatáčky.

"Máš pravdu, co budeme dělat? Blížíme se k městu, tam to na silnici nezdržím ani ve snu. Bum, prásk, konečná!" shrnul Neil to, čeho se Panteři evidentně snažili dosáhnout.
"Musíme to do něčeho napálit, aby nás to zabrzdilo, ale zároveň to musí být tak měkké, aby nás to nezabilo." uvažoval jsem.
"Stačí říct." odvětil Neil, sjel autem ze silnice a projel nejbližším křovím. Takhle jsme stylem neřízená střela vymetali všechny okolní porosty a škarpy. Auto jako důsledek střetů s překážkami skutečně začalo zpomalovat. Když jsem si myslel, že už je to bezpečné, zkusil jsem zatáhnout ruční brzdu, ale ti sabotéři se postarali i o ni.
"Zvládneš to dovézt na pláž?" napadlo mě po chvíli.
"Zkusit to můžu. Jestli nám všichni uhnou..." odpověděl nejistě Neil.