Wanted

Jediná možnost

23. července 1928, Alcatrazská věznice

AL

Před pár dny to bylo přesně sedm měsíců, co mě zavřeli do téhle díry. Měl bych si zvykat, vždyť tu mám strávit zbytek života. Ale nenáviděl jsem to tu, jeden den byl jako druhý. Strávil jsem tu Vánoce, Nový rok, svoje narozeniny... je toho mnohem víc, ale jeden prvek mají ty dny všechny společný- nestály za nic. Většinu času tu nebyla žádná věc, kterou bych se mohl zabavit, maximálně tak čumět do zdi. Naštěstí jsem měl v cele malé okénko (samozřejmě zamřížované), tak jsem většinu času vysedával před ním a snil o tom, co bych dělal, kdybych byl venku. Nemít fantazii, tak se tu asi fakt zblázním.

Třeba dneska bylo tak krásně, mohl bych vzít svého Jaguara a jet se někam projet. Jel bych... já nevím, kamkoliv. Třeba za Tommym. Tommy... není den, kdy bych si na něj nevzpomněl. Neviděl jsem ho už skoro osm měsíců. Přesně 232 dní. Ano, počítám to. Je to už více jak půl roku. Bože, jak mi chybí! Kdybych alespoň věděl, jak se má, jestli je v pořádku. Určitě je, umí si přeci poradit. A není takový zamilovaný blázen jako já. bodlo mě u srdce. Ale i tak se tu budu mnohem radši trápit sám, než abych to nechal prožívat jeho. Co bych si bez něj na svobodě vůbec počal? Asi bych se uchýlil ke svému obvyklému způsobu na zahánění žalu neboli alkoholu či bílému prášku. To už vážně není o moc lepší než být tady.

"Lamberte, nástup na oběd." houkl na mě dozorce, který přišel odemknout celu.
"Vždyť už jdu..." zamumlal jsem nevzrušeně. Nebylo se moc na co těšit, i jídlo tady bylo hnusné.
"Dávej si pozor, jak se mnou mluvíš, nebo dostaneš dva týdny na samotce. To ti to minule nestačilo?" vyjel na mě. Asi neměl svůj den. To je mi ho líto, ale já svůj den neměl už od té doby, co jsem se nechal zavřít.
"Už jdu, pane." opravil jsem se. A víc do zadku bys mu už lézt nemohl? rýpla si má pošramocená sebeúcta. Ale měl pravdu, po dalším pobytu na samotce jsem vážně netoužil.

Normálně jsme měli povoleno na dvě hodiny po obědě a na hodinu večer jít do takové místní "společenské místnosti", kde jsme se spolu mohli bavit. Bylo tam dokonce i několik knížek, které jsme si mohli na nějakou dobu vzít do cely na čtení. Samotka znamenala, že máte tohle všechno zakázané. Strčí vás do takové mrňavé místnůstky, kde je pořád šero, protože světlo tam jde jen skrz jednu hubenou štěrbinu těsně u stropu, takže se skrz ni ani nemůžete dívat ven. Jídlo vám tam nosí přímo tam a podávají vám ho okénkem ve dveřích. Prostě za celou dobu, co tam jste v podstatě nemáte šanci s nikým mluvit, nebo se jakkoliv jinak zabavit. Párkrát jsem tam už za něco na různě dlouhou dobu skončil a většinou stačily tak tři dny, abych z toho div nelezl po stropě.

***

Stál jsem u prořídlé knihovny a pokoušel se najít něco, co jsem ještě nečetl a nebyla to úplná salátina. Pochyboval jsem, že se mi to povede, nebyl tu zrovna největší výběr. Buď tu byly takové úžasné tituly jako Prevence kriminality, Trestní zákoník nebo třeba Příručka spořádaného občana. A pak tu byla taková směsice. Přišlo mi to, že sem bachaři nanosili ty nejblbější knížky, co u nich doma nikdo nechtěl číst. Těm "morálně povznášejícím" pitomostem se mi zatím dařilo úspěšně vyhýbat, takže jsem lovil mezi tou druhou skupinou. Momentálně tu zbyla jen různá červená knihovna. Žádná sláva, ale nic jiného mi prostě nezbývalo. Zrovna jsem se rozhodoval mezi Plavovlasou kráskou a Osudovou nocí. Všechny tyhle knihy byly stejně pitomé a v podstatě o tom samém. Navíc to vždycky bylo psané z pohledu nějaké ufňukané holky. Upřímně mě děsila představa, že to budu muset do zblbnutí číst až do konce života. To asi nedám.