Wanted

Únos ženicha

Zdar lidi ☺
Vím, že se sem ten gif nehodí, protože v téhle povídce je Adam už trochu starší... but I don't give a damn! Je tam prostě k sežrání  (a dokonce má i klobouk!!!)

*Čučí na to stále dokola*

I just can't get over it!

Malá pauza na rozdýchání...

No nic, můžeme pokračovat.

Ten samý den, Grey House, pozdě večer

TJR

Ležel jsem v posteli už asi hodinu a za boha se mi nedařilo usnout. Nespavost na tom měla svůj podíl, ale hlavně jsem měl plnou hlavu toho všeho, co se dneska stalo. A že toho nebylo zrovna málo. Kupodivu jsem ani moc neřešil to, jak se Vlci z naší limuzíny pokusili udělat cedník na nudle. To jsem si dovedl vysvětlit, byla to prostě odplata za to, co se málem stalo zase jejich šéfovi. Ale co mě opravdu znepokojovalo, byl můj vztah k Adamovi. Už dlouho jsem věděl, že k němu cítím něco víc než jen fyzickou náklonnost, ale teprve po tom, co se stalo v kostele jsem se nad tím začal nějak více zamýšlet. Moc dobře jsem si uvědomoval, proč jsem si tak přál, aby tam byl se mnou, ale snažil jsem se té věci vyhýbat, seč to šlo. Stejně na tom nezáleží, i kdybych ho vážně miloval, nesmím si dovolit tomu podlehnout. Nemůžu se k němu připoutat, nebo mě to zničí. Už to co děláme teď, je proti všem pravidlům podsvětí. Za současného stavu věcí je jen otázka času, kdy to praskne a někdo to pěkně odnese. V našem světě se nevyplácí vázat na lidi okolo, protože tím výrazně zvyšujete riziko, že o své ně přijdete, což u nás dvou platí tak stonásobně. Mezi námi to prostě nikdy nemůže fungovat, tak proč to vůbec řeším? Vždyť on to třeba ani necítí stejně.

Otráveně jsem se převalil na druhý bok a pokoušel se už nemyslet vůbec na nic. To je teda vážně povedená svatební noc! Ležím sám v posteli a cítím se mizerně. Elvíra tu nebyla, hned jak se trochu oklepala, vyrazila na nějaké rande. V tomhle jsem jí záviděl. Sice odteď své avantýry taky bude muset alespoň symbolicky tajit, ale nemusí se bát, že ji kvůli tomu někdo zastřelí.

Nevím, jak dlouho to trvalo, možná jsem dokonce i usnul, každopádně přesně úderem druhé ranní mě probudil zvuk tříštícího se skla. Nejdříve jsem si myslel, že po mě zase někdo střílí, ale díra v okně byla moc velká na to, aby byla způsobena kulkou. Navíc jsem mezi tou spouští našel ležet něco, co vypadalo jako... malý kámen?! S pistolí v ruce jsem opatrně vykoukl ven, připravujíc se na nejhorší. Dole pod oknem stál Adam s provinilým výrazem člověka, který někomu právě omylem prohodil šutr oknem.
"Doprdele Adame, co tu děláš?!" zavolal jsem na něj a zároveň se mi opravdu ulevilo.
"Přišel jsem se omluvit za to, co se stalo dneska... ale koukám, že se mi to moc nepovedlo."
"Tím, že mi rozflákáš okno?!" řekl jsem kousavě.
"Chtěl jsem ti tam hodit kamínek, aby ses probudil. Nemůžu za to, že tu máte samé balvany!" bránil se. No bezva, tak nakonec si za to můžu sám nebo co? Logiku uvažování toho chlapa asi v životě nepochopím. Nechtěl jsem probudit celý barák, tak jsem na něj mávl, že budu za chvíli dole. Bože, co jsem ti udělal, že jsi zrovna mě musel dát dohromady s takovým inteligentem? Na druhou stranu mi ten nápad s házením kamínku do okna přišel jako docela roztomilé gesto.

Zarazil jsem se. Možná nebyl dobrý nápad se s ním dnes vidět. V jeho přítomnosti jsem ztrácel sebekontrolu. A právě to jsem momentálně potřeboval ze všeho nejvíc, jestli mám své city udržet pod kontrolou. Ale prostě jsem tomu nedokázal odolat. Rozum byl přemožen jinou stránkou mé osobnosti, která naopak toužila po jeho blízkosti. Rychle jsem na sebe hodil něco hezčího. Takové plýtvání oblečením, jak znám Adama, stejně ho ze mě za chvíli serve, ale chtěl jsem se mu líbit co nejvíc. Těšil jsem se na něj čím dál víc. Ten poslední kus cesty od vchodových dveří na zahradu vedle domu jsem skoro běžel. Ale Adam náhle nikde nebyl.