Wanted

You Don't Know Anything

Možná jsem vás na to měla upozornit už minule, ale docela se blížíme ke konci. :) Před námi je jen posledních pár kapitol. Tipuji tak 2, ale moje odhady jsou přesné jako předpověď počasí, takže se to možná ještě protáhne. Jinak jsem opravdu bojovala s rozhodnutím, jestli tuhle kapitolu nějak nerozdělit na dvě, ale prostě se mi nechtělo, takže tady máte jednu dlouhou super kapitolu ;)

5. prosince, policejní cela

TJR

Na tu párty jsem se už nevrátil a začínal jsem pochybovat, že se kdy na nějakou ještě podívám. Zatím jsem tu byl asi půl dne, kteroužto dobu jsem strávil buď sezením v cele, nebo ve výslechové místnosti, kde se mě snažili donutit, abych se přiznal. Kéž bych alespoň věděl, na co přesně přišli, jenže Collins byl v tomhle směru poněkud skoupý na slovo. Něco mít ale museli, jinak by neměli právo mě obvinit? Nebo u tajných funguje jinak? Hrají to na mě? Nemohl jsem si být jistý ničím. Před nimi jsem se to snažil nedávat najevo, ale ta nejistota mi už pěkně lezla na mozek. Prostředí kolem mi náladu taky rozhodně nezvedalo. Cela byla tak mrňavá místnůstka, že kdyby byla ještě o něco menší, nevešla by se tam ani pryčna na spaní. Nechápu, proč se s tím vůbec namáhali. Spát se na tom kusu prkna rozhodně nedalo. To byla snad pohodlnější i podlaha. Zamhouřil jsem oči maximálně na pět minut, během kterých se mi navíc stihl zdát sen, ve kterém jsem netrčel tady v té hrozné místnosti, ale nacházel jsem se někde úplně jinde a hlavně s někým jiným. To mi tady ještě chybělo. Frustrovaně jsem ten kus dřeva, který vydávali za postel, nakopl. Teď na něj nesmím myslet. Psychicky mě to ničí.

Ozval se zvuk chrastění klíče v zámku a za chvíli dovnitř vešli dva komisaři, aby mě odvedli k dalšímu výslechu. Šel jsem s nimi dobrovolně. Dostali by mě tam tak jako tak, takže proč si ještě více znepříjemňovat život?
"Vás to ještě nepřestalo bavit?" prohodil jsem, když jsem si sedl za stůl naproti Collinsovi. Ten člověk mi byl už od prvního setkání neskonale protivný a v posledních dvaceti čtyřech hodinách jsem s ním trávil mnohem více času, než mi bylo milé.
"Ptám se vás znovu, co jste udělal s tím revolverem?" řekl stroze, mou předchozí otázku naprosto ignoroval.
"S žádným revolverem jsem nic nedělal." odpověděl jsem s ledovým klidem.
"Já vám ho připomenu. Magnum, ráže 3,5 milimetru..."
"Takový typ nevlastním." pokračoval jsem v zapírání.
"Tak se na to podívejte. Oba víme, že jste to byl vy, kdo toho muže zastřelil. Alibi, poskytlé vaší vlastní ženou, případně zaměstnanci, jsou nedůvěryhodné. S tím před porotou neobstojíte. Vinu vám prokážeme i bez vaší pomoci. Tenhle rozhovory s vámi vedu hlavně pro vaše vlastní dobro. V případě, že budete spolupracovat, to lze během soudního procesu použít coby polehčující okolnost. A uvědomte si, že vám se bude hodit každá věc k dobru. Za vraždu a vaši nezpochybnitelnou účast na organizovaném zločinu můžete klidně dostat elektrické křeslo. Ale je to jen na vás, pane Ratliffe." dokončil svůj proslov a upřeně se na mě zadíval. Ta poslední část se mi neposlouchala zrovna snadno, ale pořád jsem byl v klidu. Pokud jim teď sám něco neřeknu, nemůžou mě s tím odsoudit.

"I kdybych doma skutečně nebyl, vy zase nemáte žádné svědectví, které by mě spojovalo s tou zbraní nebo místem vraždy." namítl jsem.
"Tak to se mýlíte. My totiž zrovna takové svědectví máme." řekl s úsměvem. A milý úsměv to nebyl. Jediná jistota, která mi doteď dodávala odvahu, v tom okamžiku vzala za své.
"Cože? Kdo?" vyhrkl jsem s knedlíkem v krku.
"Ale, ale, pane Ratliffe. Od toho máme přece program na ochranu svědků." zamlaskal káravě Collins a bylo na něm vidět, jak si užívá pohled na to, jak ve mě pomalu pohasíná veškerá naděje.
"Toho člověka dobře znáte, dokonce projevil zájem s vámi mluvit. Takže se vše brzy dozvíte." kývl na své pomocníky, kteří mi nasadili pouta. Pak se všichni prostě sebrali a odešli. Nic jsem nechápal. Kde jsem udělal chybu? Kdo mohl... Uslyšel jsem vrznutí dveří, otočil se a nevěřil svým očím.
"Ty? Ale jak...?"