Wanted

Žárlivost 2/2

Tady je druhá, podstatně méně depresivnější část :)

23. července, u Elvíry a Tommyho v Grey House

TJR

"To je takový blbec!" Ano, skutečně jsem nakonec šel za Elvírou, abych se měl komu vynadávat. A stále mě to neprešlo.
"Žárlí, to by ti mělo lichotit, ne?" nadhodila má kamarádka/ budoucí choť.
"Lichotit? Spíš se z něj jednou zblázním!" Uměl jsem si představit tak milion jiných komplimentů, kterými by mě mohl Adam potěšit, ale chovat se jako král všech idiotů k nim vážně nepatřilo.
"Netvrď mi, že bys byl radši, kdyby mu to bylo šumafuk." Elvíra se na mě podívala tím pohledem, jaký na vás hodí manželka, když se jí snažíte tvrdit, že dneska jdete do hospody opravdu pouze na "jedno". Docela mě to děsilo, když si představím, že za pár dní bude opravdu mou ženou...
"No tak jo, přiznávám se. Ale udělal by mi mnohem větší radost, kdyby si nehrál na mrtvého brouka a nechal si to vysvětlit." povzdechl jsem si. Rozhodně bych neměl nic proti tomu, že si dokonalý pan Lambert, který má celý svět na háku, taky jednou není jistý v kramflecích. Ale ta palice dubová se prostě rozhodla trucovat a žádná síla ve vesmíru s tím nehne. Ani kdyby se svět obrátil naruby, tak ho to nepřiměje věnovat mi třeba minutu svého času.

"Prostě ho musíš někde chytit a donutit ho k tomu, aby jste si o tom promluvili." navrhla Elvíra. To už mě napadlo asi tak milionkrát, pouze způsob provedení stále pokulhává. Tady je každá rada drahá. Ale slova chytit a donutit mě přivedla na jistou myšlenku. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.
"No jasně, to je výborný nápad..." přitakal jsem bezmyšlenkovitě a sám jsem se soustředil na ten plán, který mě právě napadl.
"A vymyslela jsem to celé sama! Můžeš ho pozvat třeba na procházku, nebo do cukrárny..." pokračovala nadšeně, evidentně na sebe byla pyšná a já jí ten pocit nechtěl kazit. No jo, i když měla v poslední době několik světlých chvilek, pořád byla dost naivní. Navíc, kdyby věděla, co se mi teď honí hlavou, určitě by mi to na místě zakázala. (Sice bych jí stejně neposlechl, ale ušetříme si hádky.)
"Jasně, cukrárna. Něco takového..." řekl jsem na souhlas. To určitě. Už nás vidím, jak se ládujeme zmrzlinovými poháry se šlehačkou. Ne, tohle chce poněkud drastičtější řešení. Potřeboval jsem jen vymyslet, jak to udělat, aby si toho nikdo nevšiml...

29. července, bar Turbo

AL

Dalo by se říct, že jsem s tím smířil. Nebo alespoň nedělám scény na veřejnosti a doma do sebe nesypu nekonečné lajny kokainu. To nic neměnilo na skutečnosti, že jsem neměl nejmenší potřebu se s ním vidět. Neviděl jsem důvod. Prostě se budu bavit jako dřív. S Neilem a ostatními jsme vyrazili do jednoho baru ve městě. Jak se připozdívalo, vypadali všichni, že by se pomalu někam vytratili provozovat jiné činnosti. Mě se dneska nikoho balit nechtělo, ale rozhodl jsem se, že to rozpustím. Přece je tam nebudu držet jen proto, že jim jejich rande nedalo košem a nenašlo si manželku s mozkem o velikosti vlašského oříšku? Ale ještě si dám poslední drink.

Šel jsem si objednat k baru. Když jsem se vracel k našemu stolu, nějaký mamlas do mě strčil, takže jsem si své Maritini málem rozlil. V rámci zachování dobré nálady jsem se to rozhodl neřešit a se zachráněným pitím v ruce jsem pronesl závěrečný přípitek. Asi to bylo rozumné ukončit, začínal jsem se cítit poněkud unavený. Zaplatil jsem a zamířil jsem ven na ulici, kde měl čekat můj řidič, aby mě odvezl domů. Ale nějak jsem to jeho auto nemohl najít. Zvláštní, vsadil bych se, že jsme zaparkovali vedle toho černého Volva. Ale asi se pletu. Ta má únava se nějak zhoršovala, už abych byl doma v posteli. Začaly se mi zavírat oči. Tohle přece není normální! Proč se mi tohle děje? Nevypil jsem toho moc, takže od pití to být nemůže. Ledaže... bych s tím pitím vypil i něco jiného, co mi tam někdo dal! Fuck! Tady jsem na ráně jako sedící kachna, musím se vrátit k ostatním! Ale nohy mě už moc neposlouchaly. Po pár vratkých krocích jsem se mi zatmělo před očima a poslední, co jsem si pamatoval, bylo, že jsem padal na zem a zahlédl jsem záblesk blonďatých vlasů.