Wanted

Probuzení

Hi people! Tahle kapitola je dost ukecaná a moc se nikam nedostaneme, ale prostě to bylo nezbytné. Příště se zase trochu pohneme (snad) ;)

9. srpna, ráno

AL

Otevřel jsem oči, protože mě probudily první sluneční paprsky pronikající do pokoje přes nedbale zataženou záclonu, první co jsem uviděl byl Tommy. Na světle se mu leskly vlasy a vypadal jako spící anděl. Můj anděl, alespoň pro tenhle krátký moment. Přál jsem si zastavit čas, abychom tu spolu mohli zůstat, ale zároveň jsem byl realista. Netušil jsem, kolik je hodin, ale za pár chvil se zase rozejdeme každý po svém s vědomím, že nemám jedinou jistotu, kdy a jestli vůbec ho ještě uvidím. Jemu nebo mě se s naším zaměstnáním mohlo stát ledacos. Většinou jsem na to, co jsem v životě dokázal byl pyšný, měl jsem peníze, vliv, adrenalin... ale nemohl jsem mít opravdovou lásku. Naprosto neexistovalo, že bych se před lidmi ukázal s jakýmkoliv mužem, natož s tím, co teď ležel vedle mě. Zbytek Vlků naštěstí se s těmi 'drby' nějak smířil, možná by i se zavřenýma očima byli ochotni tolerovat sem tam nějaký úlet, ale moc dobře jsem věděl, že Tommy do téhle kategorie zdaleka nepatří. Byl pro mě speciální už od té doby, co jsem ho tenkrát v tom motelu nedokázal zastřelit.

Nějakou dobu jsem to už musel tušit, ale ten záblesk poznání Sakra, já ho asi fakt miluju do mě udeřil až během tohoto rána. Bylo to jako rána kladivem. Prvně jsem se pro to pokoušel najít různé výmluvy a všemožně to popírat. Tak to určitě není, jenom se mi to zdá. Nějak divně jsem se vyspal. Za chvíli to určitě přejde... Jenomže při tom, co se mnou pohled na Tommyho klidně spícího v mém náručí dělal, jsem si už nemohl sám sobě dál lhát. Byl jsem prostě v háji. Další stádium, ve kterém jsem se ocitl, bych popsal jednoduše jako strach. Vždycky jsem adrenalin a nebezpečí Chicagského podsvětí miloval, ale teď mě to náhle celé děsilo. Neznám moc vysoce postavených mafiánů, kteří zemřeli přirozenou smrtí, protože se to jednoduše nedělo. To je prostý fakt. Dosud jsem byl tak úspěšný z toho důvodu, že jsem se sázel jen sám na sebe. S tím, že jednoho dne skončím s kulkou v hlavě, jsem byl celkem smířený, ale co když se to stane Tommymu? Možná ho dokážu alespoň nějakou dobu chránit před svým vlastním gangem, ale ne moc dlouho, protože pak by se to také mohlo celé otočit proti mě. A co ten blbec od policie nebo Frankie Rodgers od nich? S tím si musí poradit sám. Věřil jsem, že to dokáže, akorát ve světě mafie se místo jednoho nepřítele hned objeví další. Jak dlouho to ještě potrvá, než jeden z nás udělá nějakou životně důležitou chybu? Na to jsem odpovědět nedokázal. Ale budu vděčný za jakkoliv dlouhý čas, který je nám dohromady dán. Položil jsem si hlavu na jeho rameno a jeho vůně mě brzy znovu ukolébala ke spánku.

O hodinu později

TJR

Byl jsem už chvíli vzhůru, ale v Adamově objetí se mi líbilo a nehodlal jsem ho v brzké době opustit, takže jsem se jen válel v posteli se zavřenýma očima. Normálně mě nikdy neobjímal (pokud to tedy nebyla součást nějaké sexuální polohy), a nevěřím, že kdy bude. S tím jsem se holt musel smířit. Je od něj milé, že mě tady, ať už je to kdekoliv, nechal přespat. Včera jsem byl vážně mrtvej, ale byla to koneckonců jeho vina, sám si mě tak utahal. Nevím, jak dlouho jsme tak leželi, ale náhle se z vedlejší místnosti začalo ozývat nějaké šramocení.
"Adame..." šťouchl jsem do něj a vymanil se z jeho sevření. Odpovědí mi bylo jen nespokojené zamručení.
"Vedle někdo je!" zkusil jsem to důrazněji.
"To asi jen přišel brácha... Do prdele, tentokrát mě už fakt zabije!" vyletěl z postele.
"Co tady sakra dělá tvůj brácha? Minule jsme si zrovna do oka nepadli." řekl jsem s obavami.
"Ne, to je v pohodě, sice tím není moc nadšený, ale už o nás ví. Počkej tady, já s ním něco udělám." zabalil se do peřiny a zmizel za dveřmi.

Podle něj to byl možná bezvadný nápad, ale to, že já na sobě taky vůbec nic nemám, jaksi nedomyslel. Sice jsem Neila moc neznal a nevěděl jsem, co všechno mu Adam řekl, ale byl jsem si na sto procent jistý, že by mě tu takhle najít radši neměl. Jenže oblečení ze mě Adam strhal už někde na chodbě a tam jsem se opravdu vyjít neodvážil. Tak jsem na sebe hodil jeho košili a zůstal trochu rozpačitě sedět na posteli. Bylo mi v ní pohodlně a navíc voněla po něm. Po chvíli jsem neodolal a přitiskl ucho na stěnu, ve snaze zjistit, o čem se baví.
"Ty vypadáš, ten tě teda pěkně zřídil." To muselo patřit Neilovi. Nad tím jsem musel pousmát. Ve skutečnosti sice dal zabrat hlavně on mě, ale i tak jsem to bral jako pochvalu.
Adamovi jsem bohužel rozumněl jen útržky a odpověď na tuhle poznámku jsem dohromady dát nedokázal. Po chvíli jsem uslyšel něčí kroky. Odskočil jsem od dveří, protože jsem myslel, že jdou sem. Jenže ložnici jen minuli a zastavili se o pár metrů dál na chodbě, takže jsem slyšel každé slovo, jako kdybych stál přímo vedle nich. Hádali se. Kéž bych to býval neposlouchal!
"Ještě se někde stavím na kafe, ale až se vrátím, tak ať tu už není." prohlásil Neil nerudně.
"Ale já tě nevyhazuju. Mohli byste se třeba nějak seznámit..." navrhoval Adam.
"A nechceš ho rovnou pozvat na nedělní oběd? Uděláme si takovou rodinnou idylku ve třech. Sakra, prober se!" odfrkl si pohrdavě.
"Bereš to s ním moc vážně. Radím ti jako někdo, kdo ti celý život kryje záda, pusť toho svého miláčka k vodě, dokud je čas, než se ti to vymkne z rukou." pokračoval v naléhání.
"Chceš jen to nejlepší, chápu Neile. Ale sám nevěříš tomu, že to udělám. Už je pozdě. Promiň." řekl mu na to Adam. Na něj použil neobvykle vážný tón.
"Ok, tvůj život, tvoje rozhodnutí. Jednou na to dojedeš, uvědom si to." odsekl Neil a vyšel ze dveří.
"S tím počítám." přitakal Adam, stále s tím svým ledovým klidem.
"Fajn. Tak alespoň vím, že koho z nás dvou sis vybral!" Neil mu přibouchl dveře před nosem a nasraně supěl ven.

Seděl jsem na posteli jako opařený. Moc vážně? Co to mělo znamenat? To jediné vysvětlení, které se přímo nabízelo, jsem si odmítal připustit. Adam tam ještě chvíli bez hnutí stál, pak se zhluboka nadechl a šel za mnou do pokoje.
"Tak co s bráchou?" zeptal jsem se, jakobych neměl sebemenší tušení, co se před pár minutami odehrálo.
"S ním si nedělej starosti, šel se ještě někam projít." řekl neurčitě.
"Mimochodem, vítej u mě doma." hodil po mně jeden ze svých okouzlujících úsměvů, který ale tentokrát vypadal jako přešlý mrazem.
"Máš to tady vážně hezké. Ale už budu muset jít." vyhrkl jsem.
"Vážně? Ještě máme chvilku času..." pokoušel se mě zadržet.
"Ne, já... Nechci, aby se po mě Elvíra začala shánět a splašila nějaký poplach." odmítl jsem a hned jsem šel shánět oblečení. Adam šel za mnou, aby mi ukázal kde hledat. To byla jen výmluva. El vstávala tak nejdříve v poledne, takže o to, že by mě postrádala, jsem se obávat nemusel. Ale opravdu jsem se bál toho, co bych byl schopný udělat, jestli tu s ním ještě chvíli zůstanu.
"Promiň, máš pravdu. To s tím oknem a únosem fakt nebyl nejlepší nápad. Musí to vypadat blbě, když nikdo neví, co s tebou je." povzdechl si smutně. Tohle jsem přece způsobit nechtěl. Když jsem mu vracel košili, tak jsem se k němu naklonil a políbil ho.
"Bylo to úžasné. Já... můžeš mě unést, kdykoliv budeš chtít." zašeptal jsem. Už nevím, jestli mi na to něco odpověděl. Co mi uvízlo v paměti bylo to, jak se na mě díval. Ten pohled měl v sobě něco, čemu jsem nerozumněl.

Domů jsem se dostal, ani nevím jak. Bylo ještě brzy. Z taxíku jsem rovnou přesedl do svého auta a jel se projet. Vířila ve mně hromada různorodých myšlenek a pocitů.  Nakonec jsem zastavil na jednom opuštěném odpočívadle. Vystoupil jsem, sedl si na kapotu a složil hlavu do dlaní. Nemohl to myslet vážně... Ale proč by se s Neilem kvůli mě jinak hádal, kdyby to nebyla pravda? To by ale znamenalo, že ke mně něco skutečně cítí... lásku?
Myslel jsem si, že je to jen ve mně. Že ty city, které k němu chovám, představují jen můj problém. Kdybychom nebyli tím, kým jsme, asi by tohle byl nejšťastnější den mého života. Ale takhle jsem z toho nepřímého vyznání ani nedokázal mít radost. Vědomí, že je to vzájemné, na naší situaci nic neměnilo, jen mi ještě více zkomplikovalo život. Jak mj mám dál vydržet lhát? Adam byl pro mě prostě zakázané ovoce a jakákoliv naděje na nějaký společný život byla čirý nesmysl. Tečka.

Uvědomoval jsem si, že mu o svých citech říct nesmím. Je to tak pro něj lepší. Vlastně ho tak chráním. Ale mě samotnému z toho bylo do breku.