Wanted

Svatební dar

Původně jsem z toho dne chtěla udělat jeden megadlouhý díl, ale nakonec u toho budou dva (spoiler- nakonec to vypadá spíš na 3 xD ). Enjoy! ☺

8. srpna, kostel sv. Jakuba

TJR

Je to tu, za pár minut se budu ženit. Obřadní síň se začíná plnit více než 300 pozvanými hosty, včetně mé rodiny, kterou jsem už skoro tři roky neviděl, a tento stav mi plně vyhovoval. Neměl jsem nejmenší důvod se s nimi stýkat. Byl jsem jim naprosto ukradený, než jsem začal vydělávat peníze. To se ke mně hned začali hlásit a tvrdit, jak moc jsou na mě pyšní. Ale že mě hned jak mi bylo 18 vyhodili z domu na ulici, na to už zapomínají. Vůbec bych je nezval, ale Elvíra mě přemluvila. Sice je sama nesnáší, ale na svatbách je tohle prý nutnost. Z její rodiny se dostavila pouze její máma, která je narozdíl od té mé opravdu milá, a pár dalších příbuzných z její strany. Otec se k ní přirozeně nehlásí, ale vydupala si na něm, aby celou svatbu financoval. Pokud mám přidat ještě jedno porovnání, tak můj otec po mě původně chtěl, abych celé rodině zaplatil cestu, přitom bydlí asi jen 40 kilometrů daleko od Chicaga. S tím jsem ho srdečně poslal na místo, jehož jméno v kostelu nesmím vyslovit. Doufal jsem, že je to od návštěvy odradí, ale k mé lítosti nakonec přeci dorazili.

Začala hrát slavnostní hudba a já vykročil uličkou. Minul jsem místo, kde seděla má nakrklá matka, protože jsem si vymínil, že k oltáři půjdu sám. Za svědka jsem si vybral Tonyho. Alespoň před ním jsme si nemuseli hrát na zamilovaný páreček. Elvíře šla její nejlepší kamarádka Vanessa, která tuší, o co jde, tak napůl. Elvíra jí napovídala, že plánujeme mít otevřené manželství- nepřežila by, kdyby s ní kvůli našemu tajemství nemohla probírat své milostné avantýry. Nebyl jsem nervózní, spíš jsem to chtěl mít už za sebou. Celé to bylo jen obrovské divadlo. Řekneme ano na prázdné sliby, vyměníme si prsteny, (El navrhla, ať to pojmeme tak, jako když si nejlepší kamarádi vymění náramky na důkaz přátelství- s tímhle přirovnáním se vážně trefila do černého), a jako velké finále přijde polibek z povinnosti. I přes můj přístup k těmhle záležitostem jsem manželství vždycky vnímal jako pouto lásky. Citu, o kterém jsem si nebyl jistý, zda jej vůbec dokážu cítit. Proto jsem se nikdy ženit nechtěl. Nehledě na všechny okolnosti a osobní prospěch, který z toho budeme mít, mi to nepřišlo správné. Jako bych zrazoval sám sebe.

Zastavil jsem se před oltářem a čekal na svou nevěstu. To prostředí obřadní síně na mě mělo nějaký zvláštní vliv. Na vteřinu se mi zdálo, jako bych mezi všemi těmi lidmi zahlédl stát Adama. Zamrkal jsem, a když jsem se na to místo podíval podruhé, už tam nebyl.
Jaké by to bylo, kdybych tu takhle čekal na něj? (Vsadil bych svůj revolver, že by před obřadem strávil v koupelně přinejmenším týden před zrcadlem. Když i normálně mu to trvá věčnost!) Ale výsledek by byl zaručeně ohromující. O to větším napětím by pro mě bylo čekat, až ke mně dojde, abych se na něj mohl konečně podívat...
Zasnil jsem se tak, že mě dokonce trochu překvapilo, když jsem vedle sebe spatřil stát Elvíru. To jsem tak nemožný, že si ani nepamatuji, koho si vlastně beru? Radši jsem se snažil soustředit na opravdový svět kolem mě a svou kamarádku, která pro mě dělá neskutečně mnoho, abych byl šťastný a já se jí odvděčím tím, že se chovám, jako bych tam ani nebyl. Měla na sobě přepychové šaty od jednoho z nejlepších návrhářů a vypadala vážně skvostně. Spousta přítomných mužů mi takovou nevěstu musela závidět, ale já v ní ten sexappeal prostě vidět nedokázal.

Oddávající začal s dlouhým proslovem o lásce, věrnosti, zakládání rodiny... Ač jsem se snažil, nedokázal jsem to vnímat. Kdybych tu stál s někým, s kým bych doopravdy plánoval společnou budoucnost, poslouchalo by se mi to jinak. Takhle to byla jen zbytečná slova.
Adama by to tady určitě taky nebavilo.
Proč na něj myslím zrovna v tenhle moment? Pokoušel jsem zaposlouchat do slov oddávajícího, ale říše těch podivných představ, které se uhnízdily v mé hlavě, mě brzy znovu pohltila.
Stoprocentně by se nudil. A když se Adam Lambert nudí, jsem jeho oblíbené rozptýlení. Ne, že bych si stěžoval. Kdyby tu teď stál vedle mě, nejspíš by po mně v tuhle chvíli dávno vrhal pohledy s příslibem toho, co se mnou bude dělat, hned jak si tuhle ceremonii odbudeme. Sakra, kéž by to byla pravda! Neslyšel jsem o něm ani tečku od té doby, kdy nás spolu viděl jeho bratr. A to nepočítám dobu, jak dlouho jsme spolu nespali. Celou věčnost! Byl to asi jen týden, ale mě to tak alespoň připadalo. Navíc jsem netušil, kdy budeme mít zase příležitost. Od našeho posledního setkání jsem se ho neodvážil nijak kontaktovat. Podařilo se mu to nějak urovnat? Raději jsem se vrátil k myšlenkám na Adama propalujícího mě pohledem. Tady před plným sálem by si nemohl dovolit o moc víc, ale představa toho, jak tu stojím vedle něj a nemůžu se ho ani dotknout, mě brala rozum. Pokaždé mu stačilo tak málo, abych nedokázal vnímat nic jiného než jeho. Kdybych tu stál s ním, nevěděl bych ani, kdy říct ano.
"Ano." vytrhl mě že snění hlas Elvíry. Shit! Díky bože, satane, antikriste, nebo kdokoliv je za to zodpovědný, že byla na řadě první. To mi z toho všeho přeskočilo nebo co tenhle můj stav má znamenat?! Vděčně jsem se na El pousmál. Oddávající se nyní obrátil na mě.
"A vy Thomasi Josephe Rattlife, berete si zde přítomnou Elvíru Edgewickovou za ženu dobrovolně a slibujete, že jí budete celý život oporou?" otázal se.
"Ano." odpověděl jsem rozechvělým hlasem. Nechápal jsem, co se se mnou děje. Následovala výměna "náramků přátelství" a polibek. Nebyl špatný. Elvíra líbala skvěle, ale necítil jsem s ní to samé, jako kdyby mě líbal Adam. S ním to mělo něco navíc, něco speciálního, neodolatelného. Tohle byl prostě jen polibek.