Wanted

Memories (Zabiješ anděla)

Ahoj lidi, vracím se s takovou trochu kratší kapitolkou. Už jsem skoro fit, nebo minimálně schopná nějakého běžného provozu. Takže díly by měly vycházet zase pravidelně. Tedy konkrétně týden a půl. Příští středu jedeme na pětidenní školní výlet, kde asi nebudu mít čas psát. No jo, zanedbávám vás, ale slibuju, že pak se všechno zase vrátí do normálu. ☺

Noc z 12. na 13. března, motel Flamingo

AL

Vstal jsem a vydal jsem se po pokoji hledat své oblečení. Nacházelo se opravdu všude možně. Nijak extra jsem se neupravoval, jen jsem to na sebe naházel, abych venku nepobíhal, jak mě pánbůh stvořil. Otočil jsem se k posteli. Tommy tam stále ležel. Několik pramenů blonďatých vlasů mu spadlo do očí přes zavřená víčka, ale nechal je tak. Usmíval se. To bylo asi poprvé, co jsem viděl jeho pravý, upřímný úsměv. Byl nádherný, celý byl nádherný. Náhle mi přišlo, že mi z nebe spadl do klína anděl. Anděl bez křídel. Měl jsem pocit, že bych ho měl spíše chránit, přál jsem si, abych se k němu mohl vrátit, sevřít ho v náručí, strávit s ním takhle zbytek noci... Nechápal jsem ho, musel přece vědět, co teď přijde. Myslel jsem si, že se mě třeba také bude snažit zabít nebo se alespoň pokusí o útěk, vytáhne nějakou zbraň, o které jsem nevěděl... Ale ne, prostě jen odevzdaně čekal, až zmáčknu kohoutek. Zdálo se, že lehčí už to mít nemůžu, ale opak byl pravdou. Nebylo mi dopřáno.

V životě jsem udělal spoustu hnusných věcí, mnohem horších, ale žádná ve mně nevyvolávala takové výčitky svědomí. Dodával jsem si kuráž myšlenkami na Neila a zbytek naší party, pro které to všechno dělám. Jako vůdce se pro skupinu musím vzdát svých osobních zájmů. Jenže v téhle situaci mi nic z toho nepomáhalo. Chladné cvaknutí odjištěného revolveru na mě působilo, jako kdyby mé srdce proklál rampouch. V tichu se onen zvuk hlasitě rozléhal, nemohl to přeslechnout! Jednoduše se nebránil. Jen trochu pevněji stiskl víčka a lehce kývnul. To... to se vážně prostě nechá zabít? Pomalu jsem zvedl ruku s revolverem a zamířil. Nešlo to, celý jsem se třásl. Zabiješ anděla. Musel jsem se nějak uklidnit, ale tahle věta mi neustále rezonovala v hlavě. Zabiješ anděla. Čím víc jsem se snažil, tím horší to bylo. Stále jsem měl před očima obrázky odehrávající se ani ne před pěti minutami, cítil jsem ze sebe jeho vůni. Zabiješ anděla. Do očí se mi začaly hrnout slzy. Naposledy jsem brečel před třinácti lety, od té doby nikdy. Zabiješ anděla. Zavřel jsem oči a naslepo vypálil před sebe. Nemohl jsem ho trefit, zvuk tříštícího stínítka stolní lampičky mě v tom utvrdil, ale pokračovat dál už prostě nešlo. Otočil jsem se na podpatku a aniž bych Tommymu věnoval byť jen jediný další pohled jsem vyběhl z pokoje.

Chladný noční vzduch mě trochu uklidnil, abych začal přemýšlet i nad racionálnějšími věcmi. Jak se odtud dostanu? Na parkovišti pořád stálo to auto, kterým jsme přijeli. Jeho auto. Tuto možnost jsem vzhledem ke svému současnému rozpoložení okamžitě zavrhl, jen jsem dovnitř vrátil klíčky. Kdybych někomu zavolal, přineslo by to mnoho nežádoucích otázek, navíc bych se asi nedokázal do toho motelu vrátit, takže telefon byl mimo hru. Po té střelbě by to stejně nebylo zrovna nejbezpečnější. Nakonec jsem tedy šel pěšky podél silnice. Je to sice štreka, alespoň si cestou vyčistím hlavu. Postupně ze mě spadlo to emoční vypětí a dostavil se vztek. Byl jsem naštvaně sám na sebe. Do prdele! Kardinálně jsem to zvoral. Kopl jsem do nejbližšího kamínku, až odletěl někam daleko do tmy. Nikdy jsem se s ním neměl vyspat. Změnilo to můj pohled na něj a to se nikdy nemělo stát. Kdybych znal jen tu jeho masku protivného namyšleného idiota, který se považuje za vládce světa, neměl bych sebemenší problém ten kohoutek zmáčknout. Ale ve chvílích, kdy mi ukázal své opravdové já, to byl někdo úplně jiný. Bylo na něm něco speciálního. Nemluvě o tom, že jsem právě prožil jednu z nejlepších nocí svého života. Pravda, on to sice dělal poprvé, ale právě ta nevinnost na něm byla tak neskutečně sexy! Jak jsem ho pak měl zastřelit?

Sám taky nosím masku tvrďáka, každý to tak dělá. Kdo v tomhle byznysu není dost dobrý, musí z kola ven. A já se musel hodně snažit, abych se dostal tam, kde jsem. Vzpomněl jsem si na tu chvíli před třinácti lety, kdy jsme s Neilem stáli na palubě lodi, která nás odvážela do Ameriky. Narodili jsme se v Irsku, ale ne zrovna ve vhodnou dobu. Ve vzduchu visela válka a to nejen ta, které se později začalo říkat Světová. Neustále probíhaly ostré střety mezi Velkou Británií a místními separatistickými organizacemi, které si přály vlastní, na Británii nezávislý stát. Rodiče pro nás chtěli něco lepšího, takže když situace začala vypadat opravdu špatně, poslali nás do Ameriky, že tu snad budeme mít lepší život. Tenkrát mi bylo devatenáct a Neilovi teprve šestnáct. Musel jsem být dost silný na to, abych se o nás postaral. Proto jsem se od té chvíle, co naše loď odplouvala zařekl, že tohle je naposledy, co pláču. Tohle předsevzetí jsem dodržel, ale dneska jsem měl vážně namále. Nechápal jsem, čím to bylo, že na mě dokázal tak zapůsobit. Naštvaně jsem nakopl další kámen. Už jsem se zase dostal zpátky k němu. Nechtěl jsem na něj myslet vůbec, už nikdy, ale věděl jsem, že jednou se k té věci budu muset nějak postavit.

13. března ráno, motel Flamingo

TJR

Nepamatoval jsem si, co se včera stalo. Asi jsem pod návalem emocí omdlel, nebo vyčerpáním spojeným se zbytkovým alkoholem usnul, těžko říct. Prostě kdy jsem se druhý den probudil, měl jsem takové menší okno. Otevřel jsem oči a zamžoural kolem sebe. Pokoj mi nic neříkal. Cítil jsem se podivně spokojeně, i když mi hlava třeštila jako po večírku, kde jsem to přehnal s alkoholem. Už si vzpomínám, byl jsem na večírku. Ale jakým způsobem jsem se dostal sem? Posadil jsem se na posteli, abych si to místo mohl lépe prohlédnout. A to byla chyba. Prudká bolest zadku mi ten nápad okamžitě rozmluvila. Navíc jsem zjistil, že jsem nahý. Co to sakra...? V ten moment se mi vybavily střípky z včerejší noci. Já, Adam, žhavé polibky, doteky, dokonce i... Ten hajzl! Tohle bych bych mu přece nikdy nedovolil! Nebo snad ano?

Moje vzpomínky byly sice trochu rozmazané, ale hovořily více než jasně ve prospěch druhé možnosti. Chtěl jsem to tak sám. Ale co to znamená? Mohl, mohl bych být opravdu... teplej? Snažil jsem se vzpomenout na víc, na každý detail toho, co se tady včera stalo. Přes veškerou snahu se mi vybavovaly jen útržky. A také pocity. Užil jsem si to, neskutečně jsem si to užil. Tak, jak by se mi s nějakou holkou ani nesnilo. S Adamem to bylo prostě úplně jiné, než jak jsem to dosud znal. Líbilo se mi pro jednou nebýt ten, kdo vede. Mohl jsem se uvolnit, nechat se unést...

Mezi ty svádivé obrázky se mi vloudil jeden, který mě vrátil zpátky do reality. Zvuk tříštícího se skla. Co to dělám?! Takový luxus jako být na kluky si nesmím ani nemůžu dovolit! Tohle se vůbec nemělo stát. A už vůbec ne s ním. Vždyť je to můj největší nepřítel. Měl jsem ho přece zabít, ne si od něj nechat natrhnout prdel. No dobře, tak hrozné to snad nebylo. Mé pozadí sice pořád bolelo, ale s trochou sebezapření se to dalo zkousnout. Každopádně ta bolest za to stála. Stačilo jen zavřít oči a viděl jsem se ležet pod Adamem, zatímco on... Kousl jsem se do rtu. Ne, na tohle musím hodně rychle zapomenout. Nezáleží na tom, jak krásné to bylo, mám své místo a své závazky.

V tom motelu mi to nedělalo dobře, tak jsem co nejrychleji posbíral své saky paky a toto místo opustil. Adam mě sem v noci protáhl nějakým zadním vchodem, takže jsem snad zázrakem cestou nikoho nepotkal. Což bylo jedině dobře, protože jsem neměl nejmenší zájem, aby mě tady někdo viděl. Na parkovišti kupodivu pořád stálo moje auto. Dokonce v něm byly i klíčky. Opatrně jsem se nasoukal dovnitř a ještě nikdy jsem nebyl tak vděčný za měkké polstrování na sedačkách. Nastartoval jsem a pod koly auta se jen zaprášilo. Odjížděl jsem s předsevzetím, že tohle je uzavřená kapitola a od zítřka se všechno vrátí do starých kolejí. Ale sám jsem hluboko uvnitř tušil, že to tak jednoduché nebude.