Wanted

Experimentování

3. března ráno, vila Mary

TJR

Od té události se naše gangy párkrát střetly, proběhly nějaké přestřelky, ale nic, co by stálo za řeč. Ani jsem u toho osobně nebyl přítomen a z doslechu jsem se dozvěděl, že Lambert také ne. Přistihl jsem se, že se mu od našeho posledního setkání snažím vyhýbat. Nikdy to pro mě nebyla osoba, se kterou bych se setkával rád, ale neměl jsem nejmenší problém ho zastřelit. To jsem si alespoň myslel do toho pokusu v parku. Měl jsem ho naservírovaného jako na stříbrném podnose, stačilo jen zmáčknout spoušť a už bych se jím nikdy nemusel zaobírat, možná tak kam zahrabu jeho mrtvolu, ale na to mám přece lidi. Bylo to tak snadné, že by to zvládl i úplný zelenáč. A co jsem udělal já? Naprosto jsem selhal! To, že se na mne takhle vrhne jsem fakt nečekal, ale sakra mělo mi to být odporné, měl jsem mu hned jednu ubalit a rozstřílet tu buznu tak, že by v sobě měl víc děr než ementál. Místo toho jsem mu hezky držel jak nějaká děvka, a když si vzal, co chtěl, klidně jsem ho nechal jít. Už jen zbývalo mu napsat rtěnkou na ruku své telefonní číslo a mohl bych rovnou zahájit kariéru v bordelu pro teplouše. Tohle bylo možná trochu přehnané, ale něco takového se mi ještě nikdy nestalo. Mohl jsem spát s desítkami holek, ale vždycky jsem nad sebou měl kontrolu. Mělo to něco do sebe, ale ať jsem se v poslední době snažil sebevíc, nikdy mne to nedostalo do stavu, kdy bych byl úplně mimo sebe. Lambertovi stačila blbá pusa, aby mi mozek vypověděl službu a kolena se proměnila v želé. Ale proč? Já přece nejsem jako on... Ani bych si to nemohl dovolit, Panteři by si od bukvice rozkazovat nenechali.

"Ty už jdeš?" ozvala se Mary, asi ji probudilo to, jak jsem vstal z postele. Jedna z bohatých dědiček, kterou jsem potkal včera na večírku, další náhodná známost.
"Už musím zlato, ale brzy ti zavolám." Spíš ne, ale něco jsem říct musel. Když jsem nad tím tak přemýšlel, zdálo se mi, že si mé partnerky sex užívají mnohem víc než já. Asi jsem vážně dobrý. Políbil jsem ji narozloučenou a vydal se do garáže, kde jsem měl zaparkované auto.

Ten samý den dopoledne, soukromý salónek v casinu Monte Carlo

AL

Monte Carlo se otevírá až v šest večer, tak ho občas využíváme, když chceme v dopoledních hodinách uspořádat schůzi. Seděli jsme nad skleničkami, povídali jsme si a řešili méně důležité záležitosti, když tu mě zavolali k telefonu. Ty informace mě trochu znepokojily. Domluvil jsem a vrátil sluchátko do vidlice. Ostatní Vlci se na mě dívali s otázkou v očích.
"Volal mi jeden z těch Číňanů, co nám hlídají tu starou továrnu na Deváté, kterou využíváme jako sklad. Prý se kolem v poslední době rádoby náhodou potuluje nějak moc lidí a vypadají dost podezřele. Myslí si, že někdo začal něco tušit." Od stolu se ozvalo nespokojené mručení.
"Ani bych se nedivil, kdyby si Panteři chtěli vzít zpátky to, co jsme jim minule šlohli." polemizoval Neil. I když to nedělám rád, musel jsem se svým sourozencem souhlasit. Taky se mi to jevilo jako nejpravděpodobnější vysvětlení.
"Asi máš pravdu. Sjedu za nimi a řeknu jim, kam to mají přesunout. Tohle jim radši sdělím osobně." Neil samozřejmě využil situace, aby si do mě mohl rýpnout.
"Nechceš, abych tam jel s tebou, bráško? Řekl jsi mi něco milého, to znamená, že dneska nějak nejsi ve své kůži. Navíc si všichni pamatujeme, jak tě minule Ratliffovi hoši vykoupali. Minimálně já na ten tvůj zjev á la mokrá slepice nezapomenu do nejdelší smrti." protočil jsem panenky, vzal jsem svůj klobouk a dal se ke dveřím. Neil mívá i chvilky, kdy je celkem snesitelný, ale ty nastávají jen, když spí. Jakmile otevře oči, je ještě otravnější než já sám a to vážně stojí za to.
"A nechceš mi tu první větu ještě zopakovat? Přemýšlel jsem o tom, že bych si nahrával, když mi v nějaké slabší chvilce řekneš nějaký kompliment, abych měl něco, čím bych tě pak mohl vydírat." křikl ještě za mnou.