Wanted

Noční procházka parkem

28. ledna, Rockwell Street, West Side

AL

Zavěsil jsem sluchátko zpět do vidlice a vykročil ven z telefonní budky. Určitý typ hovorů není radno vyřizovat ve svém vlastním bytě, v tomhle městě nikdy nevíte, jestli vám někdo neodposlouchává telefon. Tedy já si byl na více než 99% jistý, že ten můj je napíchlý ve dne v noci a perou se o něj všechny možné organizace, od konkurenčních gangů po FBI. Zvláště vládním agentům by udělalo radost, kdybych jim přihrál do rukou nějaké eso, na jehož základě by mě mohli posadit na elektrické křeslo, případně uklidnit do chládku a zahodit klíč. Takovou radost jsem ovšem jim, ani ostatním supům v čele s Ratliffem udělat nemínil. Až moc dobře jsem si uměl představit spokojený výraz toho idiota, zatímco sleduje, jak mě odvádí v želízkách. Nakonec jsem ten svůj telefon téměř nevyužíval, jen jsem občas pro pobavení někam zavolal, napovídal spoustu kravin, které zněly jako nějaké kódované sdělení, a pak se lámal smíchy nad tím, co si ti špioni asi počnou se sdělením, že "O půlnoci musíme vykopat toho strakatého pudla".

Dnes se mi ale zrovna dvakrát bavit nechtělo. Zeptejte se kohokoliv, ale být kápem jedné z nejrozvinutějších mafií ve Spojených státech, rozhodně není lehké povolání. S tím související nezřízený životní styl, plný sexu, drog a alkoholu, tomu také moc nepřidá. Mohlo být tak pět hodin ráno, bylo šero a ulice byly stále osvíceny lampami. Takhle brzy jsem tu rozhodně netroubil proto, že bych byl nějaký pitomý ranní ptáče. Prostě jsem to včera nějak přehnal a byl jsem nadopovaný adrealinem, který mi nedovolil usnout. Matně jsem tušil, že se tento stav blíží ke svému konci a bude následovat obracení žaludku a bolení hlavy. Mantra všech alkoholiků sice říká- "Nedostaneš kocovinu, dokud nepřestaneš pít"- jenže já nejel jen v chlastu a mé tělo nutně potřebovalo pořádný odpočinek, takže si to budu muset protrpět.

S touto pochmurnou vyhlídkou jsem plánoval vyrazit domů, ale pak jsem si to rozmyslel a zamířil jsem směrem k nedalekému Douglas Parku. Nechápu, co mě to popadlo. Jít někam takhle sám bylo v mém postavení přinejmenším o držku i za bílého dne, natož ve tmě. Panteři zatím nijak nezareagovali na provokaci v podobě vybílení jejich skladu. Bylo to podezřelé, očekával jsem bleskovou odvetu, hlavně po tom Ratliffově výbuchu na té párty v Grey House. Vlastně jsem tam šel jen, abych se mu mohl přede všemi beztrestně vysmát. Co k tomu dodat? Prostě mě přitahuje posouvání hranic, co si ještě můžu dovolit. Ve všech směrech. To ráno jsem prostě měl dost těch bezpečnostních opatření, kvůli kterým mi někdo neustále stojí za zadkem a přál jsem si být chvíli opravdu sám. Chtěl jsem se jít posadit na lavičku u jednoho z tamějších jezer v naději, že mi chladný vzduch pomůže vystřízlivět.

Že to byla chyba mi začalo docházet hned, jakmile jsem prošel pod tím mostem, co sloužil jako vstup. Najednou mnou prostoupilo takové divné nutkání, že se musím ohlédnout. Nepamatuji se, jestli jsem něco zaslechl, nebo to byl prostě šestý smysl. Nepatrně jsem se otočil a na vteřinu jsem spatřil, jak za mnou proběhl čísi stín a hned zase splynul s tmou, která uvnitř tunelu panovala. To nebylo dobré. Co si nalhávat, byl jsem naprosto v prdeli. Ten člověk, ale počítal jsem s tím, že tam nebyl sám, mě měl přímo na mušce a já s tím nemohl nic dělat. Neviděl jsem je a při jakémkoliv pokusu o vytažení zbraně bych to okamžitě koupil přímo do zad. Přestože jsem musel být pořád trochu pod vlivem, mozek mi dokázal pracovat na plné obrátky. Proč ještě nestříleli? Jediné vysvětlení bylo, že čekají, až dojdu dál do hloubi parku, kde nebude hrozit nebezpečí, že zvuk výstřelu přiláká případné svědky. S těmi by samozřejmě nebylo těžké se vypořádat, ale proč vraždit víc, než je nezbytně nutné. Pomalu jsem pokračoval dál a zoufale jsem se snažil najít cokoliv, co by mi v této situaci mohlo pomoct. Nic jsem ale neviděl. Zpátky jsem nemohl a kdybych dal jakkoliv najevo, že o svých pronásledovatelích vím, na místě by mě oddělali. Hnusnější pocit, než takhle kráčet před popravčí četou, jsem v životě necítil. Když jsem došel ke břehu Laguny, jak se zdejšímu největšímu jezeru říkalo pro jeho zakroucený tvar, uslyšel jsem kovové cvaknutí odjištěné zbraně. Bylo to teď nebo nikdy.

Vrhl jsem se do vody a cestou jsem vytáhl svůj Magnum a naslepo jsem vystřelil směrem, z kterého jsem tušil to cvaknutí. Nedělal jsem si iluze, že někoho z těch parchantů trefím, spíš jsem potřeboval získat trochu času. Měl jsem štěstí, byl poměrně teplý leden a Laguna nebyla zamrzlá. Přesto byla voda nesmírně ledová. Snažil jsem se držet revolver nad vodou a mými dalšími cíli byly okolní pouliční lampy. Tím se situace lehce začala vyrovnávat, protože ani jedna strana na tu druhou neviděla. Odpovědí mi byly výstřely, tentokrát také naslepo. Ponořil jsem se pod vodu a modlil jsem se ke všemu, co mi bylo drahé, aby mne žádný nezasáhl. Kabát, který jsem měl na sobě, se nacucal vodou a táhl mne ke dnu. Pracně jsem se z něho vymanil, za což se mi dostalo další salvy. Evidentně se orientovali podle šplouchání vody. S těžkým srdcem jsem vzal Magnum, kterým bych teď mohl maximálně někoho vzít po hlavě, protože jsem vystřílel všechny náboje, a hodil s ním co nejdále ode mě. Svůj efekt to splnilo. Zabijáci na břehu obrátili pozornost na místo dopadu revolveru a já se mezitím nepozorovaně dostal na druhý břeh a dal se do běhu. Byl jsem na kost promočený ledovou vodou, a když jsem se pracně vyškrábal ven, začaly mi drkotat zuby. Musel jsem odtamtud okamžitě zmizet, protože až najdou moje stopy ve sněhu, budu nahranej. Zdrhal jsem směrem, kde jsem tušil jižní východ, a začal se mě zmocňovat prudký vztek. Přišel jsem o své milované Magnum, kabát šitý na míru, o nějaké vlastní důstojnosti vůbec nemluvme. Byla to i moje blbost, to uznávám, ale jediné, po čem jsem v té chvíli toužil, bylo chytit Ratliffa pod krkem a pořádné stisknout, protože jsem tušil, že tohle celé byla jeho akce.

Konečně jsem proběhl východem a dovolil jsem si na chvíli zastavit a opřít se o zeď. Potřeboval jsem se aspoň pár vteřin vydýchat, než jsem mohl být schopný pokračovat. V tom jsem ucítil jak mi k hlavě někdo přitiskl kovovou hlaveň.
"Snad sis nemyslel, že jsi už v bezpečí?" ozval se hlas člověka, kterého jsem chtěl ani ne před půl minutou uškrtit.
"Teď si dáš ruce za hlavu a pomalu se otočíš." přikázal a mě nezbylo nic jiného, než poslechnout. Stál těsně za mnou s triumfálním výrazem v obličeji.
"Chci ti totiž vidět do tváře, až ti vystřelím mozek z hlavy, ty hajzle. Udělal jsi všechno proto, abys mě nasral a já si to teď hezky vyberu zpátky." Musel jsem uznat, že z něj vážně šel strach. Dneska toho na mě bylo prostě moc a po celém tom pronásledování, kdy mi celou dobu šlo o život, mi bylo spíš do breku, než abych tu dělal machra.
"Nějaká poslední slova? Milerád si je poslechnu." zeptal se sarkasticky a pomaloučku svůj revolver odjistil. Můžu s tím vůbec něco udělat?

Přestaň fňukat a seber se! proletělo mi hlavou. Mé instinkty mi zachránily život už nespočetněkrát. Proto jsem se tentokrát rozhodl všechno vsadit na jedinou kartu. Ratliff to mohl skrývat jak chtěl, ale můj gay radar se ještě nikdy nezmýlil. Z toho našeho rozhovoru u Elvíry jsem vyvodil, že si to zatím nepřiznal ani sám sobě, a z toho jsem se rozhodl těžit.
"Poslední slova jsou na nic. Měl bys mi nechat poslední přání. Protože je tu jedna věc, kterou bych předtím, než mi vystřelíš mozek z hlavy, vážně rád vyzkoušel." odpověděl jsem mu a snažil jsem se působit tak sebevědomě, jak to v té chvíli bylo možné.
"Vypadám snad jako nějaký džin, abych ti tu ještě plnil tři přání?!" syknul vztekle.
"A můžeš se mi laskavě svěřit, co by ta dotyčná věc měla být?" Při té otázce se ke mě ještě víc naklonil a na to jsem právě čekal. Vrhnul jsem se na něj a začal ho vášnivě líbat. Tuhle reakci asi vážně nečekal, protože naprosto ztuhnul, a ani se mě nesnažil odstrčit. Využil jsem toho a než se stihl vzpamatovat, přimáčkl jsem ho k té zdi, o kterou jsem se předtím opíral. Mým hlavním cílem bylo sebrat mu ten proklatý revolver. To ho probralo a snažil se mi vytrhnout a jinak protestovat, ale nedal jsem mu k tomu příležitost a jakmile otevřel pusu, narval jsem mu tam jazyk. Rozhodně jsem se nijak nežinýroval. Podlomila se mu kolena a mě se konečně povedlo, vyrazit mu zbraň z ruky. Odstrčil jsem ho a dal se na útěk známými uličkami. Panteři do téhle části města raději nechodí, takže to tu neznají. Teď už se jim hravě ztratím. Ze zadu jsem ještě slyšel, jak Ratliff hledá po zemi pistoli a častuje mě těmi nejhoršími nadávkami.

Když jsem se konečně dostal k sobě do bytu, rovnou jsem si šlehl jednu lajnu. Stejně nehrozilo, že bych dneska usnul, tak proč si nedát mé oblíbené povzbuzovadlo? Když jsem třesoucími prsty hledal krabičku s cigaretami, došlo mi, že jsem ji měl v kapse kabátu, který se nachází někde na dně Laguny. Vážně jsem mrznul a napětí posledních dvou hodin se na mě taky podepsalo. Šel jsem rovnou do koupelny, kde jsem si napustil horkou vanu. Ách, to bylo něco pro mě. Z dneška jsem si odnesl tři věci. Zaprvé, Pantery jsem hrubě podcenil. Za druhé, jejich šéf je gay jak poleno.
A za třetí, ten polibek nebyl vůbec špatný.