Sexting || Vhope

#13

Přišli jsme domů až pozdě večer. Zkoušky se protáhly víc, než jsme čekali, ale zvládnout se to dalo. Byli jsme na to zvyklí. Nestalo se poprvé ani naposledy.

Když jsme přišli domů, bylo něco málo kolem druhé hodiny ranní. Nespokojeně jsem zamručel a vydal se do sprchy. Vzali jsme to tak, že jsme se šli umýt po dvou, aby to rychleji uteklo. Šel jsem s Jiminem. Když jsme se myli po dvojicích, většinou jsem byl s ním.

Hned, jakmile jsem se nějak rychle umyl, zapadl jsem do postele. Ani nevím, kdy Taehyung přišel ze sprchy a dvou-hodin-ranní svačinky. Usnul jsem okamžitě, jakmile jsem se tak nějak přikryl.

Ráno nás všechny budil Jin. Bylo to jiné probuzení, než-li obvykle. Prostě jen roztáhl žaluzie a následně nám každému zaklepal s ramenem a řekl tiché: "Je čas vstávat, máme trénink."

Bylo osm hodin ráno. Vyskočil jsem na nohy jak nejrychleji to šlo a spěchal do koupelny, abych ji stihl zabrat dřív než-li Jungkook.

Ten prcek vydržel celé hodiny sledovat svůj odraz v zrcadle a říkat si: "Ach, Jungkookie, tobě to dneska tak sluší... Ahahah, sluší ti to každý den! Ty jo, tak pěknýho kluka jsem ještě neviděl."

No, a pak tu byl Jin, který, buď se spokojeně usmíval a říkal, jak je rád, že je to dítě po něm (prostě Jin je naše hrdá mamka a její nejpovedenější dílo byl Jungkook) a nebo, ať okamžitě vypadne z té koupelny, protože i on, i když je přirozeně a od přírody krásný, tak potřebuje upravit, aby mohl zabít ještě více fanynek, než-li zabije normálně.

Jungkook mu většinou vyhověl, protože miloval sledovat ty fanynky, které jeho maminka zabila a hrdě následoval v jejích šlépějích. Rozhodl se totiž, že bude pokračovat v rodinné tradici a zničí minimálně pět dívčích srdcí denně. 

Ano, Jungkook byl svině. A ano, Jin ho učil nepěkné věci. 

A ano, měl jsem tomu zabránit ještě když se to v tom malém vyvíjelo, ale... bavilo mě to pozorovat.

Taky jsem svině.

Možná až moc nadšeně jsem vypískl, když jsem zjistil, že je koupelna prázdná. Dal jsem si rychlou sprchu, jeden ručník jsem si uvázal kolem těla a druhým jsem si sušil vlasy. Pak jsem ho nechal volně ležet na svých ramenech.

Vyčistil jsem si zuby a vrátil se do pokoje, abych se mohl převléct.

Taehyung ještě pořád ležel v posteli a mžoural do svého mobilu.

"Víš, že to není zdravý takhle po ránu čumět do mobilu?" zeptal jsem se s úšklebkem a otevřel svou skříň.

"Vypadám, jako by mě to zajímalo?" vrátil mi jedovatě Taehyung.

"Děje se něco?" otočil jsem se na něj. 

Nebyl jsem zvyklý, že se mnou mluvil tímhle tónem.

"Jo," zavrčel jen a telefon hodil na zem.

"Pěkně házíš s těmi třiceti tisíci," zašklebil jsem se na něj.

"Víš, že mi to je u prdele?" 

Ani se na mě nepodíval, jen se otočil na druhou stranu.

Překvapeně jsem na něj zíral. Nikdy jsem ho neslyšel, že by mluvil takhle. Taehyung byl jeden z těch slušných členů naší skupiny. 

Rychle jsem se oblékl a posadil se k němu na postel: "Chceš mi říct, co se stalo?"

Přikývl. 

"Tak povídej," pousmál jsem se na něj jemně.

"Já...máma mi neodepisuje na zprávy," povzdychl si.

Lhal. Poznal jsem to na něm. 

"Třeba má jen moc práce," zkusil jsem ho nějak povzbudit.

"Třeba," povzdychl si a následně se zvedl, "jdu do sprchy, snad tam není Kook nebo Jin."

Přikývl jsem, "když jsem odcházel, nikoho jsem nepotkal."

"Snad se nestihl vyhrabat."

"Věř mi, nestihl," zasmál jsem se a on se ke mně přidal.

"Dneska tancujeme?"

"Jako vždycky," trochu jsem si povzdychl, "nemůžu nějak pochopit tu choreografii."

"To půjde, neboj hyung," povzbudivě se na mě usmál a následně odešel z místnosti pryč.

O necelou hodinu později jsme už odcházeli.

"Dnes se asi neuvidíme, miluju tě!" zamával jsem své posteli a Taehyung se zasmál.

Naskládali jsme se do dodávky a jeli do tělocvičny. Nebylo to daleko, ale skrz ten déšť bylo lepší, abychom jeli autem. Bylo by totiž příšerné, kdyby jeden z nás nastydl.

- - - 

"Hoe, jdeš?"

"Je to Hoseok," opravil jsem Jimina, který se začal řehtat jak nějaká kobyla.

Bylo to pěkně hnusný, protože jediná kobyla tady, jsem já.

"A ne, nejdu," odpověděl jsem po chvílí, když se trochu uklidnil.

"Ale víš, že nemusíš?"

"Musím Jimine, dělám miliony chyb a sere mě to. Uvidíme se ráno, ahoj!" otočil jsem se k němu zády a dál již dělal, že ho nevidím.

"Nemám tu zůstat s te-"

"Řekl jsem 'ahoj'!" vyhnal jsem ho.

"Nuh... okay, no. Dobrou," popřál mi. 

Jen jsem mu zamával v odpověď a on odešel. 

Konečně. 

Ještě jsem chvíli čekal, dokud jsem si nebyl jistý, že všichni jsou již pryč a pak zapnul hudbu.

Ano, jsem hlavní choreografér a dost možná i nejlepší tanečník ze skupiny, ale nic není zadarmo a i já dělám tuny chyb. Ale makám na tom, abych je nedělal. Tak to dělali všichni ze skupiny. Proto jsme měli takový úspěch.

A/n: I'm sorry, lame chapter! 

Stydím se za něj, okay? 

Fakt, je to o hovnu dneska.

 Možná jen...malá nápověda pro Hobiho? No... řeknu vám to takhle... konec povídky se pomalu, ale jistě blíží!

Na víc, jak deset dílů to určitě nevidím:D Možná, že deset je moc. 

Tak... pět? Ano, to je asi optimální:D 

Doufám, že se vám dílek alespoň trochu líbil a nezklamal? Protože mě zklamal:D

Mám vás ráda! Jdu zase psát^^ Protože zítra jdu do práce a spánek je pro losery, že?:D BYE!