Sexting || Vhope

#10

Nemám tušení, jak dlouho jsme takhle leželi.

Nevnímal jsem čas. Bylo mi to jedno. Dlouhou dobu potom, co jsem přestal plakat, mě Taehyung držel v pevném objetí.

"Tae... Už mě můžeš pustit," informoval jsem ho.

Hlas se mi ještě trochu třásl. Bylo poznat, že jsem brečel. Nechápu to. Proč jsem jen tak strašně slabý?

"Hobi, nechceš mi říct, co se stalo?"

"Nezačínej ještě ty," varoval jsem ho.

Cítil jsem, jak ve mně bublal vztek, ale to po chvíli přešlo a nahradila ho otrávenost.

Nechtěl jsem, aby se tohle všechno dělo znovu. Nechtěl jsem už brečet. Bylo to otravné.

"Promiň, ale dneska jsi vážně... Úplně jiný než normálně. Žere tě to, co se stalo v tu noc?" zeptal se.
"Nežere mě to. Jen tomu nemůžu nějak uvěřit," zalhal jsem.

"Normálně bych řekl, jestli si to nechceš zopakovat, abys tomu uvěřil, ale spíš ne. Myslím, že mám někoho rád... A cítím se, jako kdybych ho tímhle podvedl," povzdechl si.

"Mám to podobně," pousmál jsem se.

"Takže vážně, dělejme, že se to nestalo. Bude to lepší pro nás pro oba," rozhodl nakonec a já jen přikývl.

"Dobrou noc," zvedl se z mé postele a šel do té své.

Sundal si tričko a já se otočil na druhý bok, tak, abych k němu byl zády.

Slyšel jsem, jak zašustila peřina, když se přikrýval.

"Dobrou," dostal jsem ze sebe těsně předtím, než stihl usnout.

Už mi na to nijak neodpověděl, ale nějak jsem věděl, že se usmívá.

---

Prudce jsem se posadil. Tváře jsem měl mokré od slz a nemohl jsem nahmatat kapesník, do kterého bych se mohl vysmrkat. Nemohl jsem ani pořádně dýchat skrz sopla, který se zabydlel u mě v nose.

To je další důvod, proč nesnáším pláč. Jen to ukazuje, jak slabý jsem.

Zvedl jsem se z postele a vzal mikinu, která byla hozená přes židli. Shodou okolností to byla Taehyungova mikina.

Přetáhl jsem si ji přes hlavu a na hlavu si dal kapuci.

Tahle mikina mi byla tak o dvě, možná tři čísla větší. Stejně jako Taehyungovi, ale on prostě miloval XL věci.

Nebyl jsem ani nijak zvlášť unavený, ale všechno mě bolelo.

Z úst jsem vypustil menší povzdech a odešel ven, na malý balkon, který jsme tu měli.

Opřel jsem se o zábradlí a sledoval noční město. Bylo to úžasné, jak všechno svítilo a v dálce svítila řeka Han. Sice bylo něco málo po čtvrté ráno, ale byl jsem si jistý, že tam bylo hodně lidí.

"Nemůžeš spát?" ozvalo se za mnou.

Podle hlasu to byl Yoongi.

"Zrovna tebe bych tu nečekal," odpověděl jsem, aniž bych odvrátil pohled od nočního města.

"Nějak nemám náladu spát."

"Jak to?" nechápal jsem.

Vždyť Yoongi miloval spánek! Spánek pro něj byl něco, jako jeho přítelkyně. Něco, jako pro Jina jídlo!

Věc, které si nejvíc vážil, byl spánek. Přestal ho snad bavit? Znamená to, že se rozejdou?

Co. To. Kurva.

Musel jsem svůj tok myšlenek zastavit dřív, než vymyslím nějakou blbost.

Pravda, jako kdybych těch blbostí už neudělal dost.

"To Jimin, chrápe. Vždycky, když se vrátí unavený z tréninku, tak to vím, protože když usne, tak chrápe," povzdychl si.

"Proto se potuluješ po dormu?" zašklebil jsem se.

"Nope, měl jsem hlad, tak jsem se šel najíst a pak si všiml tebe," vysvětlil.

Udělal jsem tiché "ahhh", jakože rozumím a on jen přikývl.

"Měl bys jít spát Hoseoku," poplácal mě po rameni a s přáním na dobrou noc odešel pryč.

Po chvíli mi začala být docela zima. Vrátil jsem se zpět do pokoje, ale místo do své postele jsem šel k té Taeho.

Neptal jsem se a rovnou mu vlezl pod peřinu. Bylo tam příjemné teplo, které mé zmrzlé tělo potřebovalo.

Přitulil jsem se k němu a teprve teď jsem mohl spokojeně usnout.

Pocit, že podvádím toho kluka z chatu mě tentokrát neprovázel. Možná, že to bylo tím, že jsem byl fakt unavený a nebo, že s Taehyungem to bylo čistě přátelské.

Taehyung byl přeci do někoho zamilovaný, ne?

Po tváři mi stekla jedna malá slza.

A já neměl tušení, proč jsem se zase cítil tak, jak jsem se cítil.

Bylo to příšerné. Nemohl jsem to vydržet. Zvedl jsem se z postele a odešel pryč. Do studia to nebylo tak daleko.

Rozsvítil jsem a pustil si hudbu. Skrz to ticho všude kolem se zdálo, že ta hudba hraje hlasitěji, než normálně.

Zeslabil jsem to, co nejvíc to šlo a pak začal tancovat.

Pomohlo to. Během půl hodiny jsem se dokonale uvolnil a konečně se cítil o něco lépe.

Začala hrát pomalá písnička, na kterou jsem si lehl na zem a nežli stihla skončit, musel jsem usnout.

A/n: proč mám vždycky po dopsání pocit, že to je ta největší sračka ever?

Možná, že tak daleko od pravdy ani nejsem.

Nejsem sama se sebou spokojená.

Možná, že je to tím časem. Vzbudila jsem se. Nevím proč, ale zase se mi něco zdálo, že jsem brečela.

A tak jsem se rozhodla, že něco napíšu.

LOL.

Jsem ubohá.

Je mi líto Hobiho, ale tak. Vše bude dobré...

Asi bych měla zase zkusit usnout, že? So... Okay.

Dobrou.