Are [CZ]

Kisses.

"Proč vlastně zápasíš?" zeptal jsem se ho po chvíli. Šli jsme vedle sebe už nějakou dobu po ulicích našeho města. Zdálo se, že neměl nikam namířeno, stejně jako já. 

"Proč ty hraješ?" oplatil mi hned. Překvapeně jsem zastavil. Jeho tón hlasu byl až podivuhodně chladný a zlý, když to vyslovil. Možná to nebylo to nejlepší téma k nakousnutí... 

Jakmile zaregistroval, že moje tělo už se neocitá vedle toho jeho, také zastavil a otočil se na mě. Z úst mu vyšel unavený povzdech, když si rukou protřel oči, jako by byl hodně unavený. Ze světa okolo. Unavený z tíhy, co mu nakládala očekávání ostatních.

"Víš dobře, proč hraju," zavrčel jsem nazpátek. Cuklo to ním.

"Kevine..." protočil očima, jako bych byl otravné dítě, jenže to se pletl.

"Neprosil jsem se tě o tvoji společnost. A rozhodně nepotřebuju vedle sebe někoho s takovou náladou, jakou máš ty," připadal jsem si skoro jako pitbul, co vrčí na lidi za plotem. Stačilo jenom uvolnit ten řetěz.  Pravdou bylo, že z ničeho nic jsem se vlastně choval jako on.

Stál jsem proti němu. Ruce jsem měl sevřené v pěst a byl jsem ztuhlý jako socha z okolní zimy, díky které jsem necítil konečky mých prstů. Neměl se k odpovědi. Byla na něm vidět lítost, že použil slova, která mě ranila. Ale tohle mě neobměkčilo. Do té doby, než se na mě podíval.

Srdce mi začalo zdivočeně bušit, protože jsem nějak podvědomě věděl, co ten pohled znamenal. Ian se ke mně rozešel a dřív, než se sklonil, vyřkl omluvu. Potom už jsem jenom cítil jeho rty na těch mých.