Are [CZ]

"I like you."

"Myslel jsem si, že zrovna z vás dvou si ty ten rozumnější! A ono co? Si ještě větší idiot, než Jack..." hlava mi třeštila už dost i v tichu a o to horší to bylo, poslouchat naštvaného Iana.

"Ticho," zaúpěl jsem. Jenže místo toho aby byl opravdu zticha a nechtěl mi rozdrtit mozek, mě chtěl umučit.

"Si totální idiot, Kevine!" zakřičel a k tomu zatroubil. Hlavu jsem si skryl do dlaní a zatahal si za vlasy. Pokud by to přehlušilo tu bolest uvnitř mozku, možná by to k něčemu bylo, ale ono nic. Chtěl jsem tu umřít. Hned teď, na nějakém zasraném sedadle vedle Iana, bylo by mi to někde. Jenom, abych měl už klid. 

"Už nikdy nebudu pít," zasténal jsem a předklonil se, abych nemusel koukat na světla na ulici, protože díky mé milované kocovině jsem měl novou schopnost zvanou světloplachost. 

Ian se od srdce zasmál takovému kecu, jenže já tomu v tomhle okamžiku věřil. Za tohle mi to totiž nestojí. Jenže potom, jako bych na tu vteřinku nebo dvě na všechnu tu bolest zapomněl, protože jsem ucítil Ianovu ruku, jak si mě k němu přitahuje a jeho rty, jak mi do vlasů vtiskávají polibek, jako by mě té bolesti chtěly zbavit. 

"Jack sedí vzadu!" zhrozil jsem se. Srdce se mi zastavilo a přestalo tepat, stejně tak můj dech. Co by se stalo, kdyby tohle viděl? Kdyby zjistil, že mě jeho bratr nejednou políbil, a že já jsem do něj až po uši zamilovaný prakticky od vždycky?

"Jestli sis nevšiml, toho by neprobudilo ani to, kdybychom právě nabourali," protočil očima a znovu se odtáhl. Otočil jsem se. Měl pravdu. Jack spal na podlaze auta, protože mu to zajisté muselo připadat bezpečnější, než balancovat na sedačkách.

"Tak promiň," zamumlal jsem nakonec. Zdál se být naštvaný. A asi ne jenom proto, že jsme se s Jackem totálně ztřískali, a že pro nás musel uprostřed noci jet. Dělal pro nás horší věci. A mnohem víc.

Neodpovídal, dál se věnoval řízení. Proto jsem sebral odvahu... nebo že by to byly ještě zbytky alkoholu? Propletl jsem si prsty s jeho rukou, co měl opřenou poblíž řadící páky a naklonil se k němu tak, že jsem si o jeho rameno opřel hlavu a zavřel oči. Trochu zkoprněl. Usmál jsem se nad tím. 

"Mám tě rád," zašeptal jsem. Byl jsem unavený a ve svém bolestném stavu jsem si jako jedinou útěchu dokázal představit spánek delší, než pár hodin. 

"Zmlátil jsem toho kokota," bylo mi jedno o kom mluvil. Poví mi to znovu, pokud bude chtít. A v době, kdy mi to začne dávat i nějaký ten smysl.