Are [CZ]

Hey, there. I'm gonna kick your ass, bitch.

Díval jsem se na jednu z nejrušnějších ulic tohohle města. Bylo to už pár dní, co jsem se složil na tom mostě. Od té doby jsem se ztratil jako duch. Jako bych neexistoval. A tak jsem se vlastně taky cítil. Uvnitř totálně prázdný, srdce bilo už jenom z principu, mozek se odmítal zabavit jakoukoliv myšlenkou. A přesto mě zaživa požírala právě ta prázdnota. 

Usadil jsem se na okraj střechy jednoho z vyšších domů a nohy svěsil dolů. 

Bavilo mě se dívat na pohybující auta, na světla ve tmě, na lidi, co neměli tušení o tom, že je sleduji. A najednou se to znovu stalo. Pohledem na ty drobné panáčky jsem začal znovu přemýšlet. Kolik z těch lidí bylo jako já? Kolik z nich hledalo své polovičky na své straně hřiště a ne na té druhé? 

Litoval jsem každého z nich. Vzpomněl jsem si na tu holku v parku. Na Chris. Na to jak něžně se dotýkala té blondýny. Jak ji opatrně vzala za ruku a jak ji nenápadně políbila na tvář, tak, aby si toho nikdo nevšiml. I jí jsem litoval. Litoval jsem vlastně i sebe.

Vzpomněl jsem si na Iana s Jackem. Jejich tváře, jako by mi nechtěly zmizet z očí. Pořád jsem je někde viděl. Praštil jsem pěstí do betonu na kterém jsem seděl a ucítil palčivou bolest. 

"Proč jsme kurva za lásku trestáni?" zakřičel jsem. 

Nikdo mě tu nemohl slyšet. Rozléhalo se to daleko, ale nikdo by tomu stejně nemohl porozumět. Jak kontextem, tak tím, že se to odrazilo od všeho tolikrát, že se to dokonalo překroutilo. 

Nechtěl jsem být padavka. Nesnášel jsem pláč, nesnášel jsem slzy. Jenže...

Zavřel jsem oči, jako další marný pokus o to je zastavit. Prsty jsem si v pletl do vlasů a zatahal za ně, abych se toho všeho nějak zbavil. Zakřičel jsem. A křičel jsem dál. Nebylo to vůči mně fér. Měl jsem mít rád holky. Měl jsem mít normální život. Měl jsem mít normální rodinu. Ty slzy mě na tvářích pálily. Třeštila mi z nich hlava. 

Pálilo mě i v krku, ale i tak jsem nepřestával. Když mi došel dech, nadechl jsem se a pokračoval dál. Jenže po chvilce to ze zlostného a bolestného křiku stejně přešlo ve vzlyky. 

Tohle jsem si nezasloužil.

"Tak kurva! Proč já?!" do posledního křiku jsem dal všechno. Ruce jsem zatínal v pěsti a nechal propuknout hněv na celý svět, co ve mně dřímal. 

Pohled jsem potom směřoval k nebesům a zkoumavě si prohlížel marky, které na sebe oblékly světlo města. A to byl čas, kdy jsem zamrzl. Už jednou jsem to udělal. Nebylo těžké to udělat znovu. 

Vstal jsem a oprášil si černé kalhoty. Z kapsy jsem si vytáhl mobil a vytočil první číslo v kontaktech. Dlouho to nezvedal. Ale já se rozhodl, že to nevzdám.

Zvednul to. 

"Kdo volá?" asi to bylo tím, že si vymazal moje číslo z mobilu a teď nevěděl, kdo volá.

"Tady tvůj nejlepší kamarád. Zítra ti přijdu nakopat prdel."

Usmál jsem se.