Are [CZ]

Forever gone.

Tomu dnu se asi nedalo nijak zabránit. Bylo to dané, ještě předtím, než přišlo ráno. V životě jsem se necítil tak mizerně. Nebylo tamto to "mizerně". Bylo to to "mizerně", když se díváte do očí ženy, která vás má skoro stejně ráda jako svého syna a je pro vás větší matkou, než ta biologická. 

Naštěstí mě Ian vystrčil ze dveří dřív, než by na mě dopadla celá váha toho všeho. Později jsem nemohl dělat nic jiného, než mu být zase pro jednou za něco vděčný. Vzal si to znovu všechno na svá ramena a já nebyl schopný mu pomoci. Mizerně jsem se tedy cítil i kvůli tomu, ale nemohl jsem s tím nic udělat.

Ianovi rodiče přišli na to, co mezi námi je. Nebylo to tak, že by se jim Jack pochlubil. Vlastně netuším, jak na to přišli, protože Ian respektoval všechno, oč jsem ho žádal a to i přílišnou náklonnost. Ovšem on stejně nebyl tenhle typ člověka.

Za dveřmi do jejich domu se ozýval řev. Křičeli po sobě. Všichni. Jenže dveře to tak tlumily, že jsem nerozuměl jedinému slovu. Ret jsem skousl mezi zuby a nervózně čekal na jejich verandě. Nic se nedělo. Slyšel jsem různé hlasy, převážně hlas Iana a Ianova otce. Čekal jsem tam ještě dlouhou dobu. Ale protože jsem věděl, že se tam už stejně nevrátím a že bude dobré teď Ianovi nechat nějaký prostor pro něj, rychle jsem mu naťukal jednu zprávu, co obsahovala pro něj všechny nutné informace a odešel pryč.

Neztratím se jako vždycky. Byl to příjemný pocit a příjemná změna. 

Proto mi na rtech zůstal úsměv ještě celou cestu ke mě domů. Úprkem jsem zkontroloval garáž, jestli tu ten chlap je. Jezdil ve starém Volvu, které tu dneska nebylo, takže se na pár vteřin mohlo zdát, že se mi úsměv trochu rozšířil. 

Otevřel jsem dveře domu a nahlédl dovnitř. Nějakou dobu jsem tu nebyl, to jsem musel přiznat. Ale nepamatoval jsem si, že by všechen nábytek zmizel. 

Prošel jsem místnosti. Nikde nic. 

V těle se mi usídlila panika.

Byli pryč.