"Kevine. Do prdele, kámo, takhle tě nemůžu dostat domů," Jack něco mluvil. Věděl jsem to ale jenom podle toho, že se mu ústa pohybovala, a nechtěla přestat. V hlavě mi tlouklo a bylo mi špatně. Chtěl jsem zvracet. Ještě jednou. Ještě pětkrát. Chtěl jsem to ze sebe dostat hned teď, ale už nebylo co.
"Iane, to jsem já. Kevin to neuhlídal a já ho v tomhle stavu nemůžu dostat ani k němu ani k nám. Jo... Ne, to si nemyslím. Pokud by ho nezabila jeho máma, tak ten chlap určitě. Jo. Počkáme tu. Zatím," znovu to přišlo. Žaludek v mém těle udělal tři přemety a rozhodl se jít asi na bradla, trénovat na olympiádu.
"Ty jsi idiot, Kevine," nerozuměl jsem mu. Neuměl jsem si jeho slova, správně seřadit na tož pochopit, co se mi jimi snažil sdělit.
Chtěl jsem tu Iana. Chtěl jsem tu toho člověka, kterému jsem se svěřil a potom zbaběle utekl, jako totální krysa. Musela jsem se tomu zasmát.
"Nepij už!" z ruky mi vytrhl ten jediný chlast, co nám ještě zbil a ten se pár vteřin na tom roztříštil na chodníku, kde jsem seděl a odmítal vstát. Ty střepy byly okouzlující. Odráželo se v nich světlo z lamp, a vytvářely světélka a stíny, jako lupa. S trpkým uvědoměním jsem odvrátil zrak, když jsem si vzpomněl, že nějak takhle teď vypadá moje srdce.
"No, do prdele po druhý!" pohled jsem přesměroval na černobílé auto s blikajícím červeným a modrým světlem. Bylo to krásné. Přimhouřil jsem oči a sledoval ty zářivé reflektory do oslepení. Potom jsem jenom ucítil, jak mě berou čtyři silné ruce a táhnout do toho auta. Byly hrubé a já si najednou uvědomil, jak moc jsem se ztřískal.
Přesně tak, abych během pár dalších minut zapomněl na všechno. I na to, že budu tvrdnout v policejní stanici.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
![Are [CZ]](https://img.wattpad.com/cover/77794358-64-k572402.jpg)