Are [CZ]

Throw it away.

Odhodil jsem nedopalek od cigarety na mokrý chodník. Podíval jsem se na nebe. Ještě stále tam svítil měsíc a jemně nafialovělá barva oblohy přecházejících do červené a oranžové až za obzor, kde se vycházelo vyjít slunce, jeho záři utlumovaly.

Na hlavních schodech do školy seděl Jack. A já jsem nespěchal, abych u něj byl co nejdřív. Tvářil jsem se neutrálně, tak jsem se taky cítil. Vlastně mi bylo jedno, co udělám. Bylo mi jedno, co se stane, jak tu skončím.

Když se postavil, zastavil jsem. A ani jsem nevěděl, kdy to přišlo, ale už jsme byli v sobě. Křičel, když se ke mě rozběhl a vrazil svou první ránu. A další a další a další. Spadl jsem na zem a vyplivl krev, která se mi nahromadila v ústech. Vydýchával se mezi tím nade mnou a pohrdání mu sršelo z očí. Dal jsem si na čas s tím se zvednout

A vrátil jsem mu všechny ty rány, co mi uštědřil. Moje klouby na rukou se setkaly s jeho obličejem víckrát, než bych chtěl. A i přesto jsme pokračovali, i když už ani jeden z nás nemohl popadnout dech a všechen adrenalin nám vyprchal z žil.

"Nenávidím tě," zašeptal, když už jsme oba leželi domlácení na zemi.

"Já sebe taky," zachrčel jsem a bolestně se zašklebil. Z nějakého důvodu jsem bolest, kterou jsem cítil, miloval. Nebyla tak intenzivní, když byla vítána. A já už proti ní nechtěl bojovat, byla to moje přítelkyně a znala mě ze všech nejlépe.

Slyšel jsem, jak se se zasténáním posadil a následně zvedl na vlastní nohy. Taky jsem slyšel pískání brzd auta a rychlé kroky. Všechno se zdálo o tolik hlasitější. Celý svět zase nabral na barvách.

"Já tě zabiju, je ti to jasné," otevřel jsem oči a uviděl nad sebou stát postavu celou v černé. Usmál jsem se. Ian.

"Já vím," mrkl jsem jedním okem a znovu zavřel oči. Všechno mě bolelo.

"Proč jsi takový idiot?"

"Já to ale udělat musel," bylo mi jasné, že to Jack to Ianovi řekl. Všechno. A že si moje číslo z telefonu nevymazal, že mi to vzal, protože jsem to byl já. A i přesto, že jsem ho zradil a zklamal. Všechno to bylo prostě něco, co nemohl zahodit.