Are [CZ]

Gun.

A bylo to tady. Byl to můj nejlepší přítel a já se mu nemohl svěřit. Ba co víc... nemohl jsem se mu podívat do očí.

Šli jsme společně cestou ke mně domů. Jack trval na tom, že mě tam doprovodí, i když jsem protestoval, jak jenom jsem dokázal. Taky tomu moc nepřispěl Ian, který ho v tom jenom podporoval, nebo by snad šel sám.

A v ten moment jsem opravdu nevěděl, co je horší. Jestli čelit člověku, se kterým jste se minulou noc vyspali a bylo to... divné a rozhodně to nebylo takové, jak byste si to představovali. Neměl jsem zrovna v plánu si to po téhle první zkušenosti hned tak zopakovat, přestože to asi dopadlo díky Ianovi nejlíp, jak jenom mohlo. No, a nebo rovnou čelit bratrovi člověka, se kterým jste se vyspali. Ano, zvolil jsem si asi tu horší variantu. Jako v celém mém životě.

"Tos to musel fakt přehnat, když se i teď chováš, jako by ti měla vybouchnout hlava," zasmál se Jack a sevřenou pěstí mě jemně praštil do ramene.

Připadal jsem si hrozně. Hnusil jsem se za to sám sobě, že jsem mu to nemohl říct. Věděl jsem totiž, že ho ztratím, pokud by to věděl. Říkal mi to instinkt, proto jsem držel jazyk za zuby, i když jsem si v hlavě tolikrát představoval opak.

"Tak zas zítra, měj se," nezaregistroval jsem, že už jsme u mě. Jack mi na rozloučenou strhnul kapuci z hlavy a zazubil se jako sluníčko.

Jeho jsem vlastně taky miloval. Jinak ale přece. Byl to, co mě drželo celá ta léta daleko víc, než by kdo jiný dokázal.

"Jsem doma," zavolal jsem do ticha.

"Zapřísahám sama sebe, ale jakmile tady toho Straightovic kluka ještě jednou uvidím, zastřelím ho!"

Vyděšeně jsem se díval na pistoli v rukou mé matky.

"Zmlátil jsem toho kokota."

Ach... Iane.