Are [CZ]

I need u. I'm broken, ya know?

Chladný vítr mi čechral vlasy a mně to připomenulo dobu, kdy mi matka ještě před spaním prohrábla vlasy a políbila čelo, než definitivně zhasla a já musel spát. Ta doba netrvala moc dlouho, ale byla. Jednou existovala a já si ji pamatoval.

Rychle jsem rozpažil ruce, abych vybalancoval svou váhu. Nikdo tu nebyl. Ulice byly prázdné, byla pozdní noc, nebo možná už brzké ráno. Vlastně ani nevím, kdy ráno začíná.

Pohledem jsem sklouzl dolů z úzkého zábradlí, na kterém jsem stál do temnoty lesklé vody, od které se odrážela světla lamp. Balancoval jsem na kovovém zábradlí mostu s flaškou ukradeného alkoholu v pravé ruce. Chtěl jsem skočit. Bylo to docela vysoko. A já v podstatě ani neuměl plavat. 

Zamáchal jsem ještě trochu rukama a pomalu šel dál. Tohle se mi líbilo. Bylo to zvláštně uvolňující, když mohl jediný okamžik, jediná vaše chyba všechno změnit. A já těch chyb nadělal v poslední době víc, než dost. 

Naštvaně jsem seskočil zpět na most a kopl do zmačkané plechovky od piva, která následně odletěla na druhou stranu. 

Nikdy jsem si neměl nic začínat s Ianem. Co jsem si o tom jako myslel? Že budeme spolu, Jack s tím bude úplně v pohodě? Panebože. A co na to řeknou jejich rodiče? Za tak moc jim vděčím a oplatím jim to tak, že jim z jejich syna udělám... udělám něco takového, co jsem i já? Buznu?

Dřepnul jsem si na zem a hlavu si složil do dlaní. Byl jsem zničený. Nechtěl jsem to přiznat. Věděl jsem, že na světě je milion lidí, co se mají hůř než já. Jenže já nežil jejich život. Žil jsem svůj a taky ho luxusně podělal. 

"Všechno to šlo do kytek..." povzdechl jsem si a setřel hřbetem dlaní těch málo slz, co unikly mému zatvrzení. 

Popravdě už jsem si myslel, že nemám co ztratit. A přitom jsem toho měl tolik a teď nemám nic. Nejhorší na tom bylo to, že jsem neměl tušení, co udělat. Jak věci změnit, jak tohle všechno napravit. Pochybuji o tom, že kdybych se s Ianem rozešel (což vlastně nevím, jestli je teoreticky možné, protože my spolu vlastně ani nejsme), tak jestli by mi to Jack odpustil. A i když jsem to byl já, kdo ho nechal za sebou, litoval jsem toho. Měl jsem se mu to ještě pokusit vysvětlit, i když by neposlouchal.

Unikl mi drobný vzlyk, a proto jsem k sobě přitiskl víčka tak těsně, jak jsem jenom mohl. Chtěl jsem na všechno, co se stalo zapomenout. Chtěl jsem, aby se to vrátilo ještě do doby, než se Ian vrátil z vysoké. Chtěl jsem zavřít oči a nic z toho nevidět.

Chtěl jsem Iana. Potřeboval jsem ho.

Ale nebyl tu. A ani tu být neměl. 

/ umírám s Kevinem... nevím, co dělat jako on xD ale je mi z toho smutno... dohnala jsem to tam, kde to být vlastně nemělo :'(