Are [CZ]

"I... I... What?"

"Jacku!"

"Jacku počkej, do prdele!"

"Nemluv na mě!"

Zůstali jsme stát na místě. Oba dva jsme nestíhali dýchat. Nevím jak jemu, ale v těle mi proudilo snad ještě víc adrenalinu, než když se po námi tehdy dávno rozpadal ten zatracenej plechovej a totálně "pevnej" zbytek mostu.

"Jacku, já..."

Probodl mě pohledem. Upřímně, nemyslel jsem si, že tenhle pohled na něm někdy uvidím. Myslela jsem si, že spolu skončíme uchlastaní v nějakém příkopu na konci našich životů, takže někdy kolem dvaceti pěti let. Ale tentokrát v tom pohledu nebylo ani známky toho, co jsem tam vídal už tolik let.

Věděl jsem, že mě právě teď nenávidí.

A tom mi sebralo všechen dech z plic, slova z úst a myšlenky z mozku. Neměl jsem ponětí, co udělat, ani říct. Měl bych se obhajovat? Měl bych se mu to snažit vysvětlit? Měl by předstírat, že to co viděl, vlastně nebylo to, co viděl? Měl bych... měl bych. Co?

Znovu jsem se mu podíval do tváře. Měřil si mě s odporem a svým zhnuseným úšklebkem, dolní ret trochu pokřivený, pravý koutek víc dole, než obvykle, nakrčený nos.

"V životě už na mě nemluv, Kevine," vydechl. Nevím proč, chvilku mi trvalo, než jsem si to spojil s jeho poslední větou. Jenže ono to vlastně trvalo všechno jenom pár vteřin. A já to vnímal jako hodiny.

"Nepřibližuj se ke mě, nepřibližuj se k Ianovi. Myslel jsem... Tohle je nechutný, ty seš nechutnej, je mi z tebe špatně, Kevine!" jako důkaz na potvrzení svých slov si odplivl kousek vedle.

Myslím, že jsem právě prožíval nejhorší vteřiny svého života. Možná.

"Buzno."

Možná to slovo, které vyplivl tak, jako by ho špinilo, jako by zemřel, kdyby se mu na jazyku převalilo víckrát, nebo na delší dobu mě vytrhlo z úvahy, že tohle je sen. Nebyl to sen. A taky to nebyl Jack, co vítězně odešel pryč z parkoviště mě nechávajícího za sebou. Byl jsem to já, kdo kolem něj prošel. Byl jsem to já, kdo ho nechal jít.