Bad Choice (BTS; CZ) ✓

The Day of Memories - Prolog

<×××>

Jako každé ráno jsem uslyšel ten příšerný zvuk budíku, který mě donutil se s nechutí posadit svým rozlámaným tělem na mé posteli.

S křupnutím v zádech jsem se protáhl a rozespale jsem otevřel oči.
Musel jsem si je promnout,
neboť jsem je měl slepené ospalky.
Nesnáším můj život a tenhle věčný stereotyp, který je jako jedno
velké deja vu.

Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly sedmou hodinu ranní. Zhluboka jsem vydechl a postavil se.
Neměl jsem namířeno do kuchyně abych si jako každý normální člověk udělal snídani, ale do koupelny abych se upravil.

Nechtěl jsem riskovat, že kdyby si mě dneska vůbec někdo všiml, tak by se mě lekl.
Sám jsem se svého odrazu v zrcadle trochu vyděsil. Vypadám jako chodící zombie.

Možná to je nedostatkem jídla, či spánku, ale koho to zajímá? Stejně jsem pro všechny neviditelný. Jen pro svého staršího bratra jsem někdo.
Jsem pro něj oporou a on pro mě jedinou krásnou věcí, kterou mám.
Bohužel než jsem se dostal na střední a on do práce, tak začal brát drogy a teď je v léčebně.

Pokud vím, tak jeho vzhled není o moc lepší než ten můj, ale je to můj starší bratr a jediná rodina. Zastával se mě ve rvačkách, když mě někdo začal mlátit, i v hádkách ... vlastně v jakémkoliv problému mi on pomohl.

Nad vzpomínkou na něj jsem se usmál a opláchl si svůj pobledlý obličej studenou vodou. Následně jsem něco provedl se svým rozcuchem na hlavě a potom se šel do pokoje obléknout.
Měl jsem strašný hlad, ale při pomyšlení na jídlo můj žaludek začal dělat kotrmelce a mě bylo na zvracení.

Poslední dobou jím hodně málo, ale můj bratr; Jin-hyung mi říká, abych, než se vrátí domů, tak musím nabrat váhu.

Ještě než jsem odešel z bytu jsem přes sebe hodil kabát a na záda si dal batoh s učením. Vyšel jsem ze dveří, které jsem následně zamknul a vydal se do školy.

Venku foukal chladný vítr a mé ruce mrzly, proto jsem si je strčil do kapes. Přidal jsem do kroku abych byl ve škole co nejdříve, protože zmrznout vážně nechci.
Když jsem dorazil do vestibulu, zamířil jsem ke své skříňce, do které jsem si dal kabát a nepotřebné učebnice.
Skříňku jsem zamkl a vydal se směrem do třídy.
Nikdo na chodbě si mě nevšiml nebo o mě alespoň nezavadil pohledem. Kdo by se obtěžoval, že?
Hned ve dveřích jsem se musel zastavit nad tím co se právě dělo v naší třídě.
Náš rozmazlený fracek Jeon Jungkook se plazil po Parku Jiminovi, který málem padal přes okraj lavice, jako po pouliční lampě a vyměňoval si s ním sliny.
Velice těžce jsem od
nich odtrhl pohled a šel si sednout na své místo úplně vzadu.
Musel jsem sklopit hlavu abych zahnal červeň v mých tvářích.

Ano. Záviděl jsem.
Proč?

Protože jsem na kluky, ale o mě nikdo zájem nejeví. Spíš naopak. Jsem středem posměchů. I Jimin a Jungkook se mi posmívají jako nevyspělé děti.

Znova jsem zvedl hlavu k těm dvoum a sledoval je se zatnutými pěstmi.
Strašně moc chci zažít pravou lásku, nebo alespoň pocit toho, že mě někdo má rád, ale jsem jen nicka.

Zřejmě jsem na ten muchlující se pár civěl až moc dlouho, protože se od sebe odtrhli a začali se mi smát.

"Copak Yoongi? Nežárlíš snad."zasmál se Jungkook a někteří z třídy též.

Sklopil jsem hlavu, což způsobilo ještě silnější smích. Najednou se mi v očích začaly tvořit slzy.
Snad nebudeš kvůli tomu idiotovi brečet. Přesně tohle totiž chce, řekl jsem si v duchu a slzy si utřel do hřbetu ruky.

"Ale, ale ... Yoongi pláče. Nikdo ho nemá rád, viď?"řekl posmutněle a potom se svému divadlu zasmál.

V mém nitru se začal tvořit chtíč ho nemilosrdně praštit do té jeho nevymáchané huby, ale udržel jsem se.
Nechci mít problémy.

"Když už si nedokážeš někoho najít a ojet ho, tak proč už nejseš kurva?"vykřikl někdo ze třídy. Za tímto se povznesl hlasitý smích.
Ignoroval jsem to.

Ale možná bych už měl být něčí děvka, když ani kluka si najít neumím.

Najednou mě z mého přemýšlení vyrušil školní zvonek. Do třídy vešel učitel a všichni se vrátili na svá místa, ale i přes učitelovu ostražitost jsem po třídě slyšel tlachání a posměšky o mě.

×××

Když už skončilo vyučování a já byl jako vždy psychicky zdevastovaný, rozhodl jsem se napsat bráchovi, jestli bych se u něj nemohl zastavit a naobědvat se s ním.

Me: Ahoj Jin-hyung, nemohl bych se zastavit? Dáme si oběd a pokecáme, co ty na to?

Odeslal jsem zprávu a ze školy jsem šel směrem na autobusovou zastávku. Léčebna pro drogově závislé je odtud asi patnáct minut cesty MHD, pěšky je to na necelou hodinu.
Ucítil jsem zadrnčení telefonu.

Hyung: Samozřejmě, přijeď. Už se na tebe těším. Budu tě čekat :-)

Nad příchozí zprávou jsem se usmál a nastoupil do autobusu, který právě přijel do stanice. Usadil jsem se dozadu k oknu a do uší jsem si dal sluchátka.
Autobus se rozjel a mé oči zbrkle sledovaly podzimní Seoul a moje hlava zpracovávala hudbu, která mě příjemně hřála u srdce. Měla lehce nepravidelný rytmus a krásnou melodii a hlavně slova, která mi dodávaly sílu.

<×××>