Bad Choice (BTS; CZ) ✓

Come and Stay with Me

<×××>

Celý týden mého pobytu v nemocnici mě Taehyung každý den navštěvoval. Někdy tu i přespal.
Byl opravdu strašně starostlivý a díky jeho a mé zvědavosti jsme se víc zblížili, až to dokážu popsat jako dobré přátelství.

Měl jsem opravdu šťastný den, když mě propouštěli.

"Už se těšíš domů?"zeptal se mě, když jsem podepisoval propustku.
"Domů ani ne, ale už bych to tady dýl nevydržel."usmál jsem se.
Papíry jsem vrátil a dal si tašku přes rameno.

"Víš co říkal doktor."podíval se na mě přísně. Jako Jin, když něco provedu.
"Nenosit těžké věci, já vím"protočil jsem očima. Taehyung přikývl a tašku mi ihned sebral. Ježiši ....

"Tak jdeme."usmál se na mě a chytil mě kolem ramen.
Zanedlouho jsme vyšli ven.
"Nevadí ti, když tě svezu domů na motorce?"zeptal se mě na parkovišti, kde jeho motorka stála.
Hned jsem chtěl říct, že se mi to nezdá a že se bojím, ale on mi skočil do řeči.
"Neboj, pojedu opatrně."řekl a dal mi ruku na rameno.

Ruce jsem měl stále obvázané, ale rána na čele se mi už zacelila. Pohmožděniny na břiše už dávno vymizely.
Byl jsem skoro zdráv.

"Tak dobře."přikývl jsem posmutněle. On dal tašku s mými věcmi na motorku a potom mi podal helmu.
Já jsem si ji nasadil s obtížema, ale Taehyung mi pomohl.
Sedl jsem si za něj a on nastartoval.
Zanedlouho už jsme jeli po hlavní silnici na cestě domů.

Držel jsem se hodně pevně, až jsem měl chvílemi pocit, že mu rozdrtím břicho.
I přes drnčení motorky jsem cítil jak se pod mým sevřením zachvěl.

Svůj stisk jsem povolil abych nezpůsobil další dopravní nehodu a nevyváděl Taehyunga z míry. Přece jenom ... jsme jen kámoši.

A já u něj rozhodně šanci nemám.
Proto ho budu mít za
nedostupného.

×××

Po příjezdu před činžák, kde mám byt, jsem sesedl z motorky a sundal si helmu. Tae udělal to samé a helmy dal do úložného prostoru, ze kterého nejprve vytáhl mou tašku s věcmi.
Hodil si jí přes rameno a já z ní ještě vytáhl klíče a potom jsem zamířil k baráku.

Klíče jsem strčil do zámku. Na druhý pokus. Odemkl jsem a společně jsme se po schodech vydali do pátého patra.

Myslel jsem že umřu. Byl jsem už jen pár schodů daleko, ale najednou se mi začaly tvořit mžitky před očima.
Měl jsem pocit, jako kdyby jsem ztratil plíce, nebo mi je někdo vyrval z těla. Obsah, který v nich byl mi byl tak nepříjemný. Myslel jsem, že se udusím.
Zamotala se mi hlava a málem jsem sebou pěkně flák o zem, ale Taehyung mě zachytil. Já jsem to ignoroval a vymanil se mu ze sevření.
Spadl jsem na podlahu a následně se posadil na schody.

Rozdýchával jsem to.

Tohle se mi nikdy nestalo. Normálně do pátého patra chodím klidně i třikrát za den a teď. No ... uvidíme.

"Yoongi, jsi v pohodě?"klekl si přede mě Taehyung a dal mi ruku na koleno, které se lehce třáslo.
"Jo, jen ... se mi zamotala hlava."řekl jsem zadýchaně. Doslova ... jsem popadal dech.

"Pojď,"řekl a popadl mě kolem ramen. Společně jsme vyšli těch asi deset schodů a já se opřel o stěnu mezitím co Tae odemykal dveře od mého bytu.

Když se mu to povedlo, opět mi pomohl na nohy a ihned mě zavedl do ložnice, která byla propojená s obývákem a kuchyní v jedné místnosti.
Posadil mě na postel a chtěl se zvednout, ale já ho chytil za černou koženou bundu.

"Prosím ... v koupelně mám na poličce inhalátor."
Můj dech byl jako kdybych uběhl maraton. Co maraton ... desítky kilometrů.

Taehyung přikývl a odběhl do koupelny.
Zanedlouho byl zpět i s inhalátorem, který mi dal do rukou.

Já jsem si ho dal mezi rty a zmáčkl jsem ho.
Mým krkem proletěl chladný vzduch, který během pár sekund uklidnil mé zběsilé dýchání.

"Dobrý?"podíval se na mě ustaraně a já s pokřiveným úsměvem přikývl.
"Ty jsi astmatik?"zeptal se.

Já jsem se zhluboka nadechl a vydechl, přičemž jsem nevědomky stiskl Taeho ruku.
"Jo, ale doteďka jsem byl v pohodě. Normálně ty schody vycházím víckrát denně, ale teď ... "vysvětlil jsem a potom jsem se rozkašlal.
Škrábalo mě v krku a muselo to být znát i na mém hlase.
Taehyung mě poplácal po zádech.

"V pohodě?"optal se a já s díkem přikývl.
"Tak já asi půjdu,"řekl s úsměvem a položil mou tašku na postel.
Přikývl jsem a odkašlal si.

"Nepotřebuješ něco?"zeptal se ještě.
Já jsem přívětivě zavrtěl hlavou a potom si prohrábl zrzavé vlasy.

"Hele, nechceš být nějakou dobu u mě? Nechci tě podceňovat, ale bojím se, že se ti něco stane a ..."začal, ale já jsem vstal a dal mu prst na rty na znamení aby byl ticho.

"Už nic nepotřebuju. Klidně běž."usmál jsem se a ruku stáhl zpět.
On přikývl a přesunul se do předsíně.
"Tak ahoj a kdyby něco ... tak zavolej."řekl a podal mi kartičku z kapsy, kde bylo ručně napsáno jeho telefoní číslo.
"Děkuju,"usmál jsem se a než jsem se nadál, tak zmizel mezi dveřmi.

Je tak strašně starostlivý, ale tím způsobem, že by vás to po chvíli začalo strašně štvát. Ale je to od něj pěkné.

Taehyungu, vážím si toho.

<×××>