Kronika Vesmíru

Vesmír III.

Seděl jsem uprostřed noci na střeše domu, který jsem čerstvě prohlásil za svůj, a užíval pohledu na hořícího domu.. Jak jájsem toužil, aby v něm byl WCman. Nesnášel jsem ho! I když jsem něvěděl, co udělal... Tušil jsem, že to je katastrofální čin..

Poté bohužel přijeli hasiči, a hašením krásného ohně překazili řetězce mých  myšlenek. Seskočil jsem ze střechy, a vkročil do domu, na jehož střeše jsem seděl. Dům byl opravdu nádherný, byla to dost opuštěná vilka, rozhodně chtěla trochu (víc) zrekonstruovat. Procházel jsem (kdysi to bývala nejspíš chodba) potemnělou místností, kde byly všudemožně poházené všelijaké trámy, a dostat se přes veěší část této pasti bylo těžké.
Postupoval jsem dál, a najednou jsem uviděl skrz ten všechen prach slabounké blikající světélko. Nervózně jsem si skousnul spodní ret, a už se chystal se vrátit. Avšak zvědavost mi nedala, tak jsem překonal svůj strach a vydal se dál. Usoudil jsem, že to světlo bude světlo svíčky.  A taky že bylo- v bývalé kuchyni, která byla roztřískaná tím nejmožnějším způsobem, jsem si přál trochu jiný zdroj světla.. Deset svíček, které kdysi bývaly asi 1 metrové stály na zemi připevněné voskem, rituálně ve tvaru pěticípé hvězdy jedním tahem.
Už v tu chvíli jsem chtěl zmizet. Přiblížil jsem se, chtěl jsem to prozkoumat zblízka. Když jsem přistoupil, uviděl jsem blíže onu věc, která levitovala několik cm nad zemí, a přesně ve chvíli, kdy jsem to nejmíň čekal světla zhasla, a věc spadla na zem.



Teď už tu nebylo žádné světlo, a já se strašně bál.
Má spocená ruka teď v ruce svírala mobil, který byl ve stavu, že se brzo vybije. Posvítil jsem na místo, kde ještě pře chvílí cosi levitovalo, a zbrkle vytáhl ze svíčkového obklíčení, a podle hmatu hned poznal, co to je- a nestačil jsem se divit..
„C-co to má znamenat?!“ vydal ze sebe tiše, když v tom se mi v kapse ozval ten nepříjemný vibrující zvuk, co obamuje vypínání telefonu. Vybitá baterka...
Rozhodl jsem se tedy, že se půjdu ještě podívat zblízka na ten hořící dům, možná se i trochu ohřeju.
Po asi čvrthodině strávené zápasením s cestou ven jsem konečně stál na čerstvém vzduchu. V ruce jsem stále pevně držel tu 'veledůležitou' věc, a s lehkým polknutím jsem šel k tomu domu. K mému údivu se mé prazvláštní přání stalo skutečností. Okolo hořícího domu polehával omráčený WCman. Skoro bez dechu, ale žil. Hasiči už ztráceli naději, kterýkoli plamínek uhasili, vyrostl ještě větší. No, a tak se jednoduše zbalili a odjeli. Parchanti.. Přistoupil jsem blíže. Když už jsem stál přede dveřmi a se zavřenýma očima čekal, až mě pohltí oheň, teplo ustalo. I přes zavřené oči jsem cítil, že najednou vše pohaslo. Otevřel jsem oči, páč tohle se mi vůbec nezdálo jako normální. A taky že nebylo!

Takže, jestli jsem to pochopil správně, sám sebou (netušim jak) jsem uhasil oheň, který se tu několik hodin snažili uhasit hasiči? Ano, pochopil jsem správně! Trochu nejistě jsem vkročil dovnitř, bylo to strašně lákavé místo.. V tu chvíli jsem si vybavil, jak jsem šel domem, který mi teď patří, vše bylo do posledního detailu stejné, avšak něco bylo odlišné..

                  Ta věc



Nejistě jsem se kouknul na tu věc, kterou jsem držel v rukou. Musel na mě být opravdu trapný pohled, ale potřeboval jsem se ověřit.. Bylo to vskutku creepy, když v domě navlas stejném, jako je váš je jenom jedna, avšak shodou okolností nejdůležitější věc v domě jiná..

Trhl jsem sebou. Hlavou jsem prudce škubl, až mě nepříjemně zapálilo za krkem. Avšak tu bolest jsem vzrušením necítil.
Z hromádky prachu, ležící v prostředku rituálního kruhu (pěticípé hvězdy) se stala ta samá věc, jako ta má, akorát černá. Sakra moc jsem se lekl, teď už mi to moc vtipné, pohledem na danou věc, nepřišlo. Utekl jsem ven, a nenápadně jsem sám sebe propašoval jinou cestou domů, protože se WCman probral..

"Doma" jsem si dlouze oddychl a zanedlouho už jsem spal.
                     •  •  •
       
          O pět let později
         
                    •  •  •

Pozdní letní slunce mě probudilo, jak bylo u mne časté, ve 12 hodin dopoledne, a byl jsem rozhodnut, že dnes půjdu ven.
Ospale jsem se protáhnul, a potom si šel udělat nějajá vajíčka.

Po snídani jsem se konečně vydal ven, bylo překrásně..
Ptáci zpívali, lidi se smálu, bylo teplo, a nikomu nic nescházelo..

Spíš se mi zdálo, že by radši mělo.. Vzpomněl jsem si na událost před pěti lety. Dist podobná situace, řekl bych. Kdo však ví, řekl bych, že toto nemá dobrou a špatnou stránku. Má jen jednu. Avokádový meč má jen jednu.. Ačkoli nevím, co to vlastně je, vím, že takovéhle věci by se měl schovávat, radši, do budoucna.
Už u6 hsem se chystal vytáhnou meč z půdy, jenže mě kdosi zastavil. V momentě, kdy mě svou rukou zastavil, jsem nyslel, že vyletím z kůže. Opatrně jsem se otočil za majitelem té ruky, no, zrovna 2× nadšený jsem nebyl..
Povzdychl jsem si, a ruku dal pryč. ,,Před pěti lety.. Co to mělo být? Teď je to tu znova. Co to je?“ protočil jsem očima.. ,,No, to bych taky rád věděl. Každipádně, doufám, že to stále máš, třeba se nám to bude v budoucnu hodit..“ beze slova kývnul, což mě překvapilo. „A.. C-co teď s tí-“
„Nech si to.. Třeba se nám to bude v budoucnu hodit.“ skočil mi do řeči, aniž by zvednul hlavu od země. Taky zopakovak má slova, přišlo mi, že se strašně moc změnil.
„Tak..že.. Se uvidíme poz..dějc.. Nevyhazuj tu věc, prosím.. “ přišlo mi, že jsem na něj byl až moc milý.. Nezasloužil si to.. Na pobyt venku mě přešla chuť, rozhodl jsem se tedy jen zajít do nejbližšího fastfoodu a pak domů. Stejnak jsem tu byl, ač se to nezdá, celkem dlouho..
Zbytek dne jsem strávil ponořený ve svých myšlenkách, a spát jsem šel okolo 8 h.

Roky plynuly, až jedno se zase objevila ta fotka.. Zajímalo mě, kdo byl ten tajemný, kdo toto udělal, teď jsem to radši neřešil. Přidal jsem se k davu, a začal panikařit. Ačkoli jsem věděl, že přežiju..