Kronika Vesmíru

Vesmír VI.

,,Dělej, vyklop to! Kde to je?!" ,,Já nic nevím, pane... já jen." ,,DĚLEJ!" ,,Jjá nevim! Vím jrn o t-tom baggru..“
,,NELŽI MI! NELŽI MI, KDE JSOU!!" ,,Já už asi půj.." ,,Ne! Dokud mi neřekneš, kde to je, nikam nejdeš!!! Kde jsou! Ten avokádovej meč.. A ty hajzlpapíry... Hhh?!" ,,Já nic nevím kurva!" zakončil.. Pak vší silou nadzvedl přední nožičky židle, ke které byl přivázán. Muž, který ho vydíral jekl bolestí.. Super, a teď, jak se rozvázat... Opatrně se rozhlédl na věci, které má v dosahu..  Měl štěstí.. Skoro před sebou měl vázu.. Opatrně ji shodil, a rána dopadla na linoleum, jak nejhlasitěji mohla.. Opatrně sebral střípek a ještě opatrněji se snažil porcelánovým střepen zlikvidovat provaz. Byl vysvobozenil, a najednou si všiml, jak mu na zápěstí stékají pramínky krve .. Potivhu se vypotácel pryč a naposledy na onen osudný dům ukázal prostředníček.. Já tě dostanu, debile.. Ušklíbl se a vyrazil co nejdál. Vzpoměl si, co je dnes za den.. Netrvalo dlouho, a stál přede dveřmi .  'Ding dong', ozve se. To už sebíhám shody a než stihnu něco říct, pousměju se..
,,Áhój. Nevím jak ty, ale já na dnešní den nezapomněl ... Myslím, že je co oslavovat.." vypustil ze sebe jako malé vděčné děcko.. Zamával mi asi tak 5 cm před mým obličejem voňavými růžemi modré barvy..,,Hej, ty jsou z naší zahrady.." řeknu za chvíli ironickou našvaností..
,,Ehm, sorry. Já na tyhle kravinky nemám prachy... Sotva platim za byt.." teď hsem skončil s prací ,,Ou.. To je mi líto.. Teď to ale zkus hodit za hlavu.. Jde se slavit!! Dáš si kafe?" poslední věta se tentokrát ozve z kuchyně. ,,Ehm.. Mohl bych ostat kakao? Prosim?" řekl poněkud dětinským způsobem. ,,Ale ovšem!" pousměju se sama sobě.. Ještě je to můj malý chlapec.. Tedy.. Chlapec vychovávaný mnou... A kojnou. Jak tak o tom přemýšlím, uslyším zvonek.. Otevřu dveře.. WCman?! Čekala bych skoro kohokoli ale... To není možné.. ,,Ehmm.. Dobrý. Potřebujete něco?" řekla jsem překvapeně. ,,Ehm.. Tedy.. Jo.. Totiž.. Vše nejlepší!" vyhrkl ze sebe později.. Počkat.. On si.. Vzpomněl?? Hmm.. Aha.. Zajímavé. Usměju se na něj ale on se chystá k odchodu. ,,Nashle.. Mám toho plno na práci.. Ehm totiž.. nashle.." řekl urychleně a spěchal pryč.. Neodpověděla jsem.. Koukala jsem se na odcházejícího muže, jak dítě, co touží po pokračování v příběhu na dobrou noc.. Ze snění mě vytáhne Stella..,,Huh.. Karin? Je všechno v poho??" ozvalo se z obýváku.. ,,Joo.. Hned jsem tam." nebylo vše v pořádku. Tedy rozhodně ne s WCmanem.. ,,Lepší kakao jsem dlouho nepil.. Vážně boží!" nemůžu se nabažit chvály .. ,,Chceš další?" pousměju se nad jeho inteligencí.. Je jako malé dítě.. Je to TAK roztomilé.. On je tak roztomilý.. ,,Oh.. Udělala bys to pro mne?" ,,Jistě" pousměju se, a všimnu si jeho nepopsatelně kouzelného úsměvu.. , Jo a ohledně tý práce.. Teď asi nemàš kde bydlet, co? Asi by se ti hodilo bydlet ve svym bývalym pokoji, co? Víš, co? Nastěhuj se co nejdřív to jde!" řekla jsem nadšeně, a on souhlasně přikývl. Odchází a já ho ještě naposledy obejmu. Věnuje mi úsměv. ,,Měj se tu hezky.. Zatím Ahoj." naposledy mi zamává od branky a pošle mi pusu. Mrknu na něj. Doma si ještě vysloužím popřání od Pana Mrkvičky.. Mám mu říct o dnešní návštěvě WCmana? Ne? Ano? Ano! ,,Cože?!" tak zní odpověď. Poté si dlouho povídáme o postavě, kterou měl vážně rád.. Párkrát se mu začla třást brada.. ,,No nic, asi už půjdu spát. Dobrou noc.." ,,Dobrou noc, Karin. Pěkně se vyspi.." Odcházím a cestou k posteli si asi ještě 4× zívnu. Dobrou, Stell.. Po probuzení slyším hlasy. Ten první je Pana Mrkvičky.. Ten druhý je WCmana..Počkat?! WCMANA?! Rychle seběhnu do kuchyně a začnu s
přípravou snídaně. Toasty, které má Pan Mrkvička rád. Toasty, při kterých mi něco snad prozradí. Slyšela jsem prásknutí dveřmi, a Pan Mrkvička vešel do kuchyně s náznakem naštvanosti ,,Dobré. Dáte si kávu?" ptám se s úsměvem ,,Brýtro. Ne." zarazím se, ale nedám to najevo. To je zvláštní. Co se to děje? Proč přišel on? A co se stalo?! Neměla jsem myšlenly v pohodě. ,,Půjdu se projít." řeknu, aniž bych projevila nějaké emoce. Venku se přemýšlí fakt dobře.. Zvlášť na podzim. Padá listí, a parkem profukuje poslední letní vetřík. Hlava se vyčistí a já se cítím tak.. Sebejistě.. Silně.. Prostě.. Taková správná procházka se musí odehrát na podzim, je to nejlepší. A jak jsem se tak šla, naproti mě jde někdo, o kom by se dalo říct, že to nemá v hlavě v pořádku. Nechci mít na lidi kolem špatné názory, ale nebylo mi nejlíp v jeho 'společnosti'. Měl červené 'brnění'.(tedy, já osobně si myslím, že dělal cosplay na Ironmana) Sluneční brýle, i když nesvítilo slunce!? Fajn! Tak tenhle člověk to vážně nemá v hlavě v poho. Šel proti mě nebezpečným krokem, a když jsme se míjeli, silně mi stiskl rameno. ,,Půjdeš se mnou, mladá dámo." Prudce se  mnou škubl a potom mě chytl za zápěstí a táhl mě chvilku s sebou. Chytl mě zeshora za hlavu a tlačil proti. Což způsobilo bolest hlavy, a 'pobyt' v jakémsi autě. Po tomto adrenalinu jsem radši mlčela. Jen jsem se koukala, jak mě neznámý týpek odváží pryč. Svázal mi ruce a odvedl mě do domu zelené barvy. Než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem svázaná k židli. Najednou mi začal zvonit mobil. Oou.. Jsem v háji.. Ne úplně něžným způsobem mi dal ruku do kapsy, a vzal pípající předmět. ,,Jo tak Pan Mrkvička?" řekl po několika desítek sekund neúspěšného slabikování ,,Zamávej svému mobílku naposled. Máš příležitost.." a vší silou hodil mobilní telefon na zem. Zavřela jsem oči, a čekala jsem na náraz. Nemohu popřít, že jsem nezadržela pláč. Potichu jsem si nechaka stékat slzy po tváři. Bála jsem se. Velmi jsem se bála. ,,Zůstaň tady, děvko. Přijmeme další pasažéry, hehe. Buď tu hodná." nebránila jsem se. Nic jsem benamítala. Jen jsem si tiše nechala tryskat vodu po obličeji, a čekala, kdy zemřu. Čekala jsem, kdy přijede i Pan Mrkvička a společně tu zemřeme. Jako staří přátelé. Po chvíli slyším kroky. ,,Hsem doma, ženuško." 'vtipkoval'. K mému údivu jsem slyšela tři hlasy. Čí jen mohl být ten třetí? Slyšela jsem, jak mi tluče srdce. Silně a nepravidelně. Čím dál rychleji, čím dál ustrašeně.  ,,Abych se vám představil drobátka," mlčeli jsme. Nezbývá nám, než poslouchat. Chjo. ,,jsem Savonaut. Ano, Savonaut. Potřebuji nějaké věcičky. Uděláme výměnný obchod, co říkáte? Vlastně ne. Nebude to výněnný obchod. Vy mi to dáte." Začal se hlasitě smát.
Každý z nás tušil, že živý nevyvázne. ,,No, Mrkvičko.. Co takhke toaleťáky.." procházel mezi námi ,,Nebo ten ovocnej meč.. No? WCmane? A ta mrcha, ty, jsi oddaná a pro tyhle blbce uděláš cokoliv. Tebe si tu nechám.." ,,Ne!" zaprotestoval Pan Mrkvičja. Piusmála bych se, kdybych neměla oči zalepené slzami a měla aspoň špetku energie. Představa, že tu budu trčet s tím slizounem byla otřesná. ,,Nechám si tu fotográfka," myšlenka na Stella mi vrátila trochu štěstí, avšak když jsem si uvědomila, co říká, zarazila jsem se. ,,a ten mi vyfotí tu železnou krasavici. A až budu mít všechny tyto věci, zveřejním ji a svět zanikne nadobro. Žádná reinkarnace, žàdný vesmír sedm. Muahahahaa.. ,,Ale pane," vytrhl ho ze smíchu WCman ,,nikdo z nás nemá Random. Bez něj to nepůjde.." ,,Ehm, milý hochu. Abys věděl, já, jako Savonaut, jsem vybaven a Random je součást mého já. Dovol tedy, abych se zasmál.." Hlava mě bolí jako čert.. Je to jen sen? Ze všeho nejvíc doufám, že ano... Ukáže se, že ne. Poté co mi uschnou oči, pořádně se porozhlídnu po místnosti. Není to nekvětší místnost světa, a řekla bych, že je to podkroví. Ha, ten debil odešel. Ještě se podívám za sebe, a všimnu si střípků. Oh, heuréka! Mám nesmírnou radost a hned to potichu zdělím svým 'kolegům'. Radost sdílejí se mnou a hned se dám do práce. A teď zbývá jen jedno. Utéct. Co nejdál.