Něžně mě hladil po vlasech, a já se kupodivu nechala. Vytřeštěně jsem sledovala každý jeho pohyb, dokud jsem nebyla schopná slova.
„Haru, tys.." „Karin, co se ti stalo? Proč tu jsi?" v očích měl nyní starost a strach, ne jako předtím. V té ulici.. Nechápala jsem absolutně nic. Sklopila jsem hlavu. „To....ty." do očí se mi nahrnuly slzy, jednu po druhé jsem nechala ukápnout na peřinu. „Karin? Co tím proboha myslíš?" jemně chytl mou hlavu a přiložil si ji k hrudi. Houpal se mnou uklidňujícím tempem mi foukal do vlasů. Bylo mi u něj příjemně, ale i přesto mi došlo, že bych se potom co se stalo měla spíš bránit. Zvedla jsem hlavu, a psíma očima na něj zírala. Otřel mi mokré oči a políbil mě do vlasů. „Haru.. co se to dělo?" přimhouřila jsem oči a stále je od něj neodtrhla. On se zmateně koukal do těch mých. Cítila jsem, že absolutně nic nepochopil. A to nebyla jen nějaká přehrávka, cítila jsem to. „pamatuješ si něco z té temné ulice?" jeho výraz ztratil úsměv. Zbledl a stal se nezajímavým. I přesto jsem netrpělivě čekala na odpověď. „Miláčku, do žádné jsme přeci nešli." pronesl něco mezi úsměvem a údivem a s pootevřenou pusou se na mě koukal. Toto gesto jsem pochopila jako čas na vysvětlení; a to i když.. „Poté, co jsme utekli.. jsme vběhli do takové temné opuštěné uličky. Už si vzpomínáš?"
Zíral na mě s vykulenýma očima velikosti žvýkací kuličky. (Tu bych si teď dala... ) „Karin, já.. Asi se ti jen něco zdálo. To bude v pořádku." opatrně mě hladil po vlasech a unaveně přemýšlel. Bylo asi tak sedm hodin.. „vím, že to bude znít divně a nepřiměřeně, ale nepamatuju si to. Je mi líto, miláčku." smutně jsme se na sebe koukali. Zavřela jsem oči a odhodlala se vyprávět. „Když jsme utekli z tý trampošky. To si pamatuješ, že jo?“ mlčky kývl. „To nejde zapomenout!“ doširoka se na mě šklebil. „a pak..“ nadechla jsem se, že budu pokračovat. „jsme se rozloučili a já šel se-“ „NE!” okřikla jsem ho asi až víc, než jsem plánovala. „ne, tak to nebylo. Pak jsme zamířili do takové temné uličky a tam.. jsi na mě začal řvát. Kde jsou, a tak.. netušila jsem, co to bylo, ale.. vypadalo to, jako bys nad sebou neměl kontrolu, či co.. a ještě jsi mi..“ opatrně jsem mu ukázala svou ránu na zádech.
Vytřeštěně na mě zíral. Stejně jako já nebyl schopný slova, jen s prázdným výrazem koukal před sebe. Zezadu jsem si na jeho hrudi spojila ruce. Zdálo se, že si toho ani nevšiml, jelikož dál pokračoval v zíráním do zdi. Takhle jsme vydrželi asi ještě dvě minuty, až pak se odhodlal promluvit.
„Ka-Ka..Rin, . já..si to.. Nepamatuju.... Nevím, co mám dělat..Nemůžu uvěřit tomu, co říkáš, a to mě děsí ještě víc.. Víš, já.. bych ti nikdy neublížil, je mi to líto, nevím, co se to děje.. a.. nevěřím tomu, strašně nerad to přiznávám.. ta tvoje rána mě děsí. Nikdy bych ti to neudělal, věř mi. Naopak, budu tě ochraňovat na svůj vlastní život, zasloužíš si to. Ale teď-promiň.. už musím jít. Nebo se aspoň omluvit, že ti budu s tebou“jemně se pousmál a jeho ruměnec byl ještě rudší než ten, jaký obvykle mívá. Na to vše jsem odpověděla pouhým pokývnutím hlavy. Avšak v hlavě jsem měla všechno jinak. Myslí to vážně? Anebo nad sebou neměl kontrolu? Asi bych měla zabránit tomu, aby se to příště stalo, ale jak? Přestat se s ním vídat?! V těchto znepokojujících myšlenkách jsem usnula. • Ráno za mnou Haru přišel nedlouhou po tom, co jsem se vzbudila. Podivně na mě civěl a bylo očividné, že se mě chce i na něco zeptat. Nejistě jsem se mu zadívala do očí, ale on sklopil hlavu. Podstřčila jsem svou hlavu pod tu jeho, a jeho prázdný pohled zkoumajíc podlahu a moje oblečení na ní, jsem mu překazila svou hlavou. Několik sekund byl ještě v módu nudná podlaha, ale když mu to došlo, šibalsky se usmál. Chytl mě a přitáhl si mě k sobě. Posadil si mě do klína a houpal se mnou do stran. Nevěděla jsem, co má v plánu, ale to houpání bylo celkem uklidňující. Chvíli jsme mlčky seděli v této poloze a přemýšleli každý o svém. „mám hlad“ vytrousila js ze sebe po chvíli, a pevně tiskla jeho triko, abych nespadla. ”uhmm,“ přitakal, aniž by odtrhl oči od zdi. Opatrně mě sundal a zvedl se. Já jsem neváhala ani vteřinu a běžela za ním. Šli jsme tou nechutně dlouhou chodbou s nízkým stropem, až jsme se, po několika odbočkách, zastavili. Před automatem si Haru vyndal ze zadní kapsy kalhot několik drobáků, které si pečlivě přepočítával. Chvíli se koukal do stroje a pak něco zmáčkl. Ze spodní části automatz vyndal bagetu. Já jsem okouzleně pozorovala jídlo uvnitř a taky to, jak Haruovo bageta padala dolů, jako bych nikdy neviděla automat s jídlem. Nakonec jsem silně zmáčkla znaky A5. Na tlačítcích mi prsty zůstaly asi 2 sekundy. Pak jsem se šibalsky otočila na Harua, který jen otráveně povzdechl a vhodil do stroje dvě mince. Fascinovaně js asi 4 cm od skla pozorovala svou padající oběť. Z vyndavacího prostoru jsem vyndala dca malé párečky v průhledném obale.
„Co? Z toho se chceš najíst? Karin, to má být snídaně..” „ano, mami.. Budeš to jíst ty, nebo já?“ odsekla jsem otočená zády. Kamenným výrazem mě sledoval, zatímco já svou hlavu otáčela do bolestnýh poloh. Otevřela jsem svou snídani a pochopila, o čem Haru mluvil. Stála jsem s pytlíčkem v ruce uprostřed uličky, mračící se na obsah. Haru už byl na cestě do pokoje. „Heej! Haru, stůůj!“ to už ale zatáčel jinou cestou než je můj pokoj.
Zmateně jsem se rozhlížela na cestě, kde jsem ho naposledy spatřila. Když jsem ho nikde neviděla, pokrčila jsem rameny a vydala se první cestou, kterou jsem uviděla. Kupodivu jsem na konci cesty našla Harua. Cesta totiž vedla k jeho místnosti. Zrovna si oblíkal svůj kabát. „Ty už jdeš?“ zeptala jsem se smutně s mírně našpulenou pusou. „co? Teda- my jdeme. Bež jsi pro kabát, jdem na procházku.“ zazubil se Haru a nasadil si čepici. Chvilku jsem váhala, jestli je to dobrý nápad, ale pak jsem se rozhodla, že jdu. Snad se to zas nestane...
•
Venku bylo moc krásně. Zrovna dnes v noci trochu nasněžilo, takže všude se váleka tenoučká vrstva sněhu. Šoupali jsme nohama o chodmík, a tak si dělali silné cestičky. Pak jsme zamířili do takového krásného parčíku-kde skrze koruny šedavých vysokých stromů prosvítá čerstvé zimní slunce. Takovéto nepříjemně štiplavé, které vůbec nehřeje. Jen vás nutí furt přizavírat oči. S úsměvem na tváři a s rukou v úrovni obočí jsem vzhlížela ke slunci, když v tom jsem za zády ucítila nepříjemný studený pocit. S pusou dokořán jsem se otočila na Harua. „Ty pako!“ zamračila jsem se na něj a hodila po něm neuplácaný sníh. Než hrst sněhu stihla dopadnout na Harua, udivěně ucouvl. „to není fér!“ stála jsem si ta svým. „co není fér?“ místo odpovědi jsem po něm hodila skvěle uhlazenou a tvrdou sněhovou kouli. Haru se chytil za místo, kam koule dopadla as otevřenou pusou sledoval moje pohyby. „Au!" Vydechl nakonec. Přimhouřila jsem oči, a ani nečekala, jak zareaguje. „A ty si myslíš, že mě nestudí, když mi hodíš sníh za krk?“ vyčítavě mě sledoval. ” „Co-o?“
V dáli byl slyšet posměšný smích. Synchronizovaně jsme se otočili na tu osobu. ”Stello, nech toho, prosím! Divně na nás koukají!“ naklonila jsem hlavu dolů jako kočka. To je Stella? Co tu dělá? A kdo je ta holka? Pomalu jsem se k nim přibližovala. Přestali se potichu domlouvat, a když zaregistrovali, že se k nim blížím, dívka uskočila leknutím a vypískla. Potichu jsem zafuněla a otočila se na Stellu. Z mého výrazu vyčetl, že mi tu něco nesedí. ”To je, eh... Kamarádka..“ poslední dlovo dodal trochu nejistě, a tím si získal pozornost té slečny. „COŽE?! myslela jsem, že spolu chodíme! Takže tohle je rozchod? Nemůžu tomu uvěřit!“ potom se zvedla a utíkala jako ve zpomaleném filmu. „Eh.. cože? Ne, to.. Lauro! Počkej přece!“ „Jmenuju se Sofiee!“ ozvalo se podrážděným hlasem skoro už ozvěnou. Pak se Stella zvedl a utíkal za Sofií. A já se vydala za Haruem. Ten stavěl ze sněhu cosi, co připomínalo medvídka. Měl už červené tváře, a vůbec, působil strašně rozkošně. Klekla jsem si k němu a stavěli jsme společně. Pak jsme se vrátili do nemocnice a byli u mě v pokoji. Hlavou mi vrtala záhadná přítelkyně mého bratra-Sofie.
Áhój! Tahle kapitola vyšla dýl, než jsem chtěla, ale co už 😃 zase se tu nic nestalo, jako vždy.. ale už mám všechno rozplánované, takže yay! Napište mi, jak se vám příběh zatím líbí, moc mě to potěší! 💜 ❤Vaše Neko-GiGi007❤
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
