Kronika Vesmíru

Vesmír V.

Ospale jsem se protáhla, a chvilku mi trvalo, než jsem s všimla, že ležím na jakési střeše. Dobře, uznávam, střecha na domech neni první věc, kterelý si všimnu, takže to, že to je naše stará dobrá vilka, jsem si všimla až po slezení. A ani skoro to ne.(emmm) Ale přišlo mi, že se tu nic nezměnilo, dokonce i mobil byl na místě, na jakém jsem ho nechala předtím. Jo, zahrabanej v oblečení. Taky mě překvapilo, že se můj mobil vůbec nevybil, kdo ví, kolik to vůbec bylo let. "Včera" bylo 15.11., den před mými
18-ctinami. Jenže teď- je to všechno pryč.. Už mi není 18, nýbrž něco okolo 2 000. A přesto vypadám úplně stejně.. Zajímavé- bud vzhledově stárnout, jako normální lidé, ale dožiju se.. Kdo vůbec ví, jak dlouho to bude?

No, když mi teda má bejt "dneska" těch "18", mohla bych zajít třeba do parku.. Je dopoledne a vše tu žije. Je ještě docela teplo, a takhle to prostě miluju. Je tu beskutečný nával lidí, ať už milenců, nebo sportovců, dětí.. Sednu si do trávy, a na chvilku se začtu.. A pomalu usínám
                       • • •
Slyším dětský pláč. Ba ne, miminkovský! Trochu si uvědomuju, že tk je jen sen, ale poté, co se prudce odtrhnu od země, a stále to slyším, už mi to jako sdn moc nepřijde.Běžím, abych nepřišla pozdě.
,,Ach proboha!" vše, co dokážu vypustit z úst. A není divu.

Před sebou vidím ležet na trávě malé děťátko, v dupačkách s malou čepičkou. Asi to bude chlapec, pomyslím si, když vidím na dupačkách samá auta. Ajaj, to je malér! Jak může tohle někdo udělat?! V hlavě mi proudily myšlenky, nebyla jsem schopná nic dělat. Na dítě bych typovala max. ,7 měsíce. 100% se potřebuje ještě kojit. To je problém. Co budu dělat?? Osud vybral mě, abych nevini pomohla. Už vím! Najmu mu kojnou! Je to trapné, ale co už... Sakra, na co ještě čekám?!? Vzala jsem dítě, a běžela s ním domů.Asi 7 měsíčního chlapce jsem odvedla domů, a Pan Mrkvička se nestačil divit:
,,Co to je?! Kde jste to našla? Myslíte, že je slušné jen tak nacupitat ke kočárku cizí ženy, a zajistit ztrátu obsahu?!" ,
,Ale pane," spustila jsem
,,to bych přece neudělala! To nemluvně jsem našla ležet v parku! Nikdo se o něj nehlásil!" ,,jak myslíte... Já se o něj ale starat nebudu...berte to na vědomí." Za hodinu už jsem seděla u počítače. Objednala jsem kojnou, a taky jsem nakoupila oblečení
(na e-shopu). Když přišla kojná, sedly jsme si, popovídaly si, a zjistily jsme, jak je ta 'druhá' 'sakra dobrá ženská'. Nabídla mi tykání, a já přijala. Přece jenom, bude teď u nás bydlet. Chlapci jsem dala jméno Stella. (není to jen holčičí jméno, v Itálii je chlapecké jméno Stella velice populární.) Roky plynuly, a ze Stelly vyrostl šestiletý chlapec, připraven seznámit se se školou. Byl velmi nadšený, a já pocítila hrdost. No, myslím, že mám být na co pyšná.
                         ★
                
Ze Stelly později vyrostl dvanáctiletý chlapec, a v den jeho narozenin jsem uslyšela klepání na dveře. Nestačila jsem se divit; ,,Matko?!Jsi to ty?" ,,Pardon,slečno. To bude asi omyl. Nedávno jsem se dozvěděla, že jste si před dvanácti lety najala kojnou, mou sestru, na chlapce Stellu. Víte, je to můj syn. Kdysi jsem ho nechala v parku po té, co jeho dvojče, děvčátko, Karin umřelo při porodu. Teď jsem si to ale rozmyslela. Při nejmenším ho chci vidět." ,,Ó ano, bude šťasten, když uvidí svou pravou matku. Ostatně, nechtěla jsem Vám dítě odcizit. Omlouvám se." ,,Kde tedy je??" ,,Tudy, prosím."

Když jsme vešly do místnosti, kde byla výzdoba na party, na gauči seděl rozzářený chlapec s delšími zlato-blonďatými vlasy. Před sebou měl dort s dvanácti svíčkami. Bylo tam spousta kamarádů jeho věku, Pan Mrkvička, a jeho bývalá kojná, o které ještě nevěděl, že je jeho tetou. Když matka vkročila do místnosti, rozběhla se za synem. Stella ji objal, ačkoliv nevěděl, kdo je ona žena. ,,Jsem tvá matka, drahoušku." řekla rozzářeně se slzami v očích. ,,Už jsi tak vyrostl. Miláčku, přinesla jsem Ti dárek." chlapec opatrně a vykuleně vzal velkou krabici. A ještě opatrněji poděkoval. ,,Děkuju, mami." řekl a poslední slovo znělo tak nejistě, že ho žena odměnila  velkým objetím. Stella byl rád, že viděl svou 'matku' ale nechápal to. Nechápala jsem to. Byla tak podobné mé matce. Jí umřela holčička Karin, mě bratr, kterému matka dala jméno Stella. Asi bude nejlepší, když se svěřím Panu M. ,,Tak, buď je to velká náhoda, anebo tvá matka v pátém vesmíru. Blahopřeji." ,,Počkat.. Takže by byla moje matka nesmrtelná??" ,,To ne. Umřela ve čtvrtém vesmíru, a narodila se jako stejný člověk, a žije úplně stejný život. Tedy, skoro. Taky jí jedno dítě skončilo velmi brzy. Ale tentokrát jste to byla 'vy'." ,,Tomu nerozumím.." ,,Takže. Vaše matka ve čtvrtém vesmíru měla dvojčata. Chlapce a dívky. Že je to tak?" ,,Ano." ,, Chlapce Stellu a dívku, Vás, Karin. Chlapec umřel za několik let. Tedy, ztratil se. Takže jakoby umřel. Vzal si ho osud. Avšak v pátém vesmíru to osud PROHODIL. 'Vy' tedy holčička Karin ze součastnosti před dvanácti lety zemřela. Ale chlapec Stella měl to štěstí, a přežil. Díky Vám, ovšem.." ,,Oh, děkuji :)."... Čas plynul..usoudila jsem,že je čas Stellovi vše říct. Reagoval nějak takhle: ,, Wow! Hustý! Díky ségra, za výchovu. Teď se chci jít věnovat bagrům, přece jenom je mi 19.. Dík za vše.."..naposledy mě objal a odešel. Jak jinak, na internetu se později dostala ta slavná fotka.. Já osobně si byla na 100% jistá, že to Stella nebyl ..