Kronika Vesmíru

...

Mžouravě jsem odtrhla hlavu od dveří auta, a přitom krátce zívla. Letmo jsem pohled obrátila na zpětné zrcátko, avšak pohled do něj byl velice znepokující,  ihned jsem tedy dala hlavu do dlaní. Bohužel, ty se tiskly na mé oči napuchlé pláčem, což bolelo. Začala jsem se trochu pohupovat, ale nepomohlo to..  Když už jsem se cítila o trochu líp, opatrně jsem udělala mezi prsty malou dírku, díky níž jsem mohla zkontrolovat, jestli už je všechno v cajku. Pohledem jsem tikala všude možně po stranách auta, zrcátka jsem radši vynechala. V klidu jsem obličej vyndala z dlaní, a tiše si povzdychla. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla nemilého překvapení na mých rukou -krve! Zděšeně jsem přejela prsty po té červené tekutině, abych se ověřila, jestli je čerstvá. Zdálo se, že to tak dlouho nebylo, a to ve mě vzbudilo zvědavost. Nejistě jsem si ohmatala čelo, podle hmatu to nebyla nějaká menší rána. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že rána začíná ve vlasech, případná jizva nebude snad tolik vidět... Ale počítám s ní.

Auto najednou prudce zastavilo, a já se praštila o sedadlo řidiče. Do očí se mi nahrnuly slzy, oči mě pálily čím dál tím víc. Ne úpně jemně se otevřely dveře.

„Vystup si!“ procedil mezi zuby Savonaut, a já nechala opatrně a zlehka dopadnout svou nožku do bláta. Ve kterém se ve střevíčkách brodí docela špatně.
Všude kolkolem byla bílá obloha jako mléko, ostrý vítr mi profoukával pod šaty, a vlasy mi foukal do všech stran. Musela jsem vypadat jako rusalka, nebo bludička, což vzhledem k tomu, že nic takovéh nikdy nikdo neviděl, není nejpěknější přirovnání. Cesta bahnem byla nekonečná, myslela jsem, že umrznu. Překřířila jsem si na hrudi ruce, ale tepleji mi teda rozhodně nebylo. Pomalu jsem se vzpamatovávala- proč s ním jdu? Mohla bych každou vteřinu utéct, tak proč to dělám? Chci znova do nemocnice? Být týraná?

V mlžné dáli se zjevoval dům. Bylo to zvláštní- menší dřevěný dům  uprostřed bažin, mimo dosah čehokoli, nepamatuju si, že bych někde viděla nějaké dráty. Museli jsme být hodně daleko od domova, a civilizace, zdálo se mi, jako bychom se dostali do úplně jiného světa. Dostanu se ještě někdy domů?

Stáli jsme před dveřmi dřevěného domku, a můj věznitel se dal do odemykání dveří. Zanedlouho jsme se octli (na můj vkus) neútulné chodbě, kterou pokrývala dřevěná tmavá podlaha z podlouhlých prken. Po zdech se táhly nepříjemně obrovské trofeje vycpaných hlav různých druhů zvířat, nebo parohů, taky jsem zahlídla několik obrazů nakreslených olejomalbou. Jejich ozdobný rám mi připadal opravdu nevkusný, zkrátka, byla to nějaká myslivecká chajda. Savonaut mě silně popostrčil, skoro jsem spadla na zem. Zanedlouho jsme byli v jakési místnosti s kachlovou pecí, na které se válely rozrabané těžké peřiny, tudíž jsem místnost odhadla na kuchyň. Nad stolem prožraným červotoči se kýval dřevěný mohutný lustr, pod kterým padala zrníčka prachu. Netrvalo dlouho, a s prudkým nárazem jsem dopadla na židli, div se pode mnou nerozpadla. Ruce jsem měla za zády, opřené (proti své vůli) o opěradlo židle. Za chvíli se do mých rukou zarývaly tenké provázky, které byly omotány asi 100. Bolelo to strašně moc, ale kupodivu jsem se nebránila. Asi z toho šoku z prostředí..
Savonaut židli, na které jsem seděla, odsunul dál od stolu.

„Tak začněme, Karin. Možná už víš, proč tu jsi, ale asi nevíš, kde jsi. Mohu tě ujistit-od domova jsi nejméně 100 km, hehe. Nk, ikdyž, jak se tak na tebe koukám, asi nevíš, proč tu jsi..“ chodil okolo mé židle stále dokola a dokola, a to mě deprimovalo. Cítila jsem, že z tohohle se jen tak lehce nedostanu. Možná při troše snahy...
„Em, jak jistě od karotky víš, existuje pár věcí, po kterých svět dočista zmizí. Žádné další vesmíry atd... A určitě taky víš  že já mám jen jeden podělanej random! No a ty.. Upřímně, komu bude vadit, že tu nebudeš? Mrkvičkovi jsi jen na obtíž. A Stella-tomu jsi taky ukradená. Ach, jak naivní vy ženy jste, to nikdo z nás těch lepších nepochopí. Možná tak zajímáš toho krasoně doktůrka, avšak, kdo říká, že tu ještě bude?”,nepříjemně si mnul ruce, a mně se dostalo srdce do krku. Možná jsem naivní, ale aspoň se umím bát o své blízké. A Harua se nikdo nedotkne. Sice se známe jen krátce, ale.. Vždyť se známe od dětství, no ne?
„No, a pokud tu teda chceš bejt, byla bys tak milá a řekla bys mi, kde jsou ty podělaný věci? Konkrétně Bagr na Smetaně (BnS), toaleťáky dobra a zla, avokádový meč a UV lampa? Byla bys moc hodná, kdybys mi to řekla, a víš co? Dokonce bych tě i pustil..!“ on věděl jak na to, odvezl mě 100 km od domova, abych nemohla utéct. Tss! Chtěla jsem být silnější než tenkrát, takže i když mi bylo do pláče, nic jsem nespustila. A taky nehodlala..
Najednou jsem dostala nápad. Ohledně úniku- potřebovala jsem se však trochu rozmýšlet. Po chvíli se mi už zdál plán kompletní a geniální, ale byla jsem strašně nervózní.

Konečně jsem byla odhodlaná vydat se ven na život i na smrt.

Hlasitě jsem zakašlala, znělo to docela přesvědčivě. „Tak tobě se tu vzduch nezdá dost čerstvý, jo? Nu dobrá, otevřu okno když tak prosíš.“ Uculil se a vydal se k oknu. Tu chvilku jsem musela přežít ten strašný bahnitý rezavý vzduch z venku, to mě inspirovalo co nejdřív si pospíšit. Jednou nohou jsem si rozepla zip na botě druhé nohy, a potom ji vykopla do vzduchu. Moje muška byla kupodivu přesná-trefila jsem se přímo do
Savonauta. „Yes!“ špitla jsem vítězně. Ale ještě jsem před sebou měla dost práce. Ale, musela jsem uznat, že tohle byl dost důležitý krok. Jo, a... Aspoň k něčemu se ty střevíčky hodí :). Co nejtišeji jsem se s židlí dopravila až k němu, abych se ověřila, že je v bezvědomí. Trochu se probíral, tak jsem ho pomocí nožičky židle praštila. Asi jsem to přehnala, ale to byly holt moje momentální city, očividně.. Loktem jsem shodila čínskou porcelánovou vázu, bylo mi jí docela líto..

Ale co, na city pro vázu teď  vážně nemám čas!

Trochu jsem pozvedla obutou nohu na špičky, a naklonila se, abych mohla ze země zvednout střep. Už jsem byla trochu zkušená, takže jsem se cítila trochu líp. Malé, bezvýznamné plus..

Přesekala jsem tenoučké provázky a chvilku si užívala si ten příjemný pocit volnosti na mých rukou. Ale hned jsem se radši zvedla, páč Savonaut se začal probouzet. Vyšla jsem ven z baráku a běžela co nejrychleji mohla. Ruce jsem za sebou nechala vlát jako Naruto, připadala jsem si jak debil. Radši jsem toho nechala, ale stejnak mě potěšilo, že jsem měla náladu vtipkovat. Doběhla jsem k autu, a využila své znalosti z akčních filmů (čirou náhodou nás to učili i v autoškole) a pomocí drátků nastartovala auto. Rozbila jsem okno, a vlezla dovnitř. Ignorujíc alarm, a své řídící neschopnosti se rozjela, avšak kam, to jsem netušila...

Ulevilo se mi, když jsem viděla název svého města, směr a číslo 100, konečně jsem cítila pocit bezpečí. Bylo mi divný, že jsem byla na dálnici úplně sama, řekněme si na rovinu, koho by to netěšilo? Zvlášť, když jste mizerný řidič...

Silnice se později trochu zaplňovaly, ale stejnak jsem to zvládala. Už jsem konečně projížděla okolo nákupního centra našeho milovaného města, tady už jsem to znala jak svý boty. Okolo nemocnice Sady jsem začala slintat, možná z hladu, možná kvůli Haruovi. Ale notáák... Pomyslela jsem si, tak šíleně zamilovaná jsem bejt nemohla.. V tý době, samozřejmě.

Konečně jsem se ocitala před svým domem. Otevřela jsem dveře od auta, a začala obyčejným krokem. (Jo a až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že mám jen jednu botu, a navíc od bahna, haha..) Upřímně, kdo by vydržel jít normálním krokem domů? Já teda rozhodně ne! V tom slěchu jsem se málem rozflákla o branku ale co, stejnak jsem nakonec hodila držku do shrabané hromádky listí..(a žádnej zajíc v ní nebyl 😳)..

  Udýchaný a vítězný pohled jsem zvedla na černovlasého kluka nade mnou.
„Huh, jsi moc roztomilá, ale..Když dovolíš, pomůžu ti na nohy.“ s radostí jsem přijala jeho ruku a vyhoupla se na zem. Ale musím přiznat, že jsem se ze začátku lekla. Otevřela jsem dveře, a skočila na mě vůně vánočního čaje. Nojo, Vánoce jsou za dveřmi...

Po delší době je tu další kapitola 😒... Vim, že už to trvalo moc dlouho, ale, upřímně, komu mé psaní chybělo? Tahle kapitola musí být asi hodně mizerná a nic moc se nestalo, ale, abych pravdu řekla, zabrala mi skoro celý den a na to, abych ji mazala jsem dost vyčerpaná. Takže, máte nějakej problém, směřujte ho do komentů. Budu moc ráda za hvězdičku, jo a mimochodem blížíme se ke 400. Mám Vás ráda 💓

    ❤Vaše Neko-GiGi007❤

PS.: trochu jsem ty nejstarší kapitoly upravila, takže si je prosim (nebudu vás nutit) přečtěte

PPS.: chtěla bych tu udělat menší reklamku své kamarádce, je tu nová, sice nic nepíše, ale follow ji určitě potěší ^^! Rinkashime007