Kronika Vesmíru

Vesmír VI #2

Odběhli jsme o dva bloky dál, a celí udýchaní jsme si sedli
na chodník. Pohled mi náhodou sjel na WCmana, který si začal vytahovat svůj dotykový telefon růžové barvy. Jak teď, když uprchl smrti, může v klidu vytáhnout telefon? A proč sakra růžovej?! No, musím přiznat, že o WCmanovi jsem nikdy nemluvila ani nemyslela hezky.. Taky že jsem o něm slyšela jen nepěkné věci... Jak jsem tak přemýšlela, později mi došlo, že zírám na WCmana už asi minutu, s polootevřenou pusou, a s rukama na tvářích.. Trapas... No, tak tedy. Ten muž si něco spokojeně ťukal do svého mobilního telefonu, a já si v tu chvíli všimla, že pan Mrkvička odešel. Beze mě... Ohlížela jsem se, jestli ho nespatřím někde poblíž, ale marně. Hlavou se mi honila jedna myšlenka za druhou. Doufala jsem, že mě to brzy přejde. Ale zhoršovalo se to. Hlava mi hořela, srdce bilo o sto šest, a já dýchala velmi roztřeseně a rychle. Nevěděla jsem, že to bude ještě horší...

... „Už se probouzí?“ „Ano, už otevírá oči.“ „Neví se přesně, co se stalo. Jen tak se válela na chodníku a hlavu měla od krve. Někdo jí praštil. Máme podezření na člověka, kterého jsme dnes umístili na pokoj ...“ Samým zaskočením jsem poslední slovo nechytla.. Tak tedy. Někdo mě praštil na ulici a dostalo mě to až sem.. Počkat?! Kde že to jsem?? Otevřela jsem oči. Všude okolo byly kovové postele a já jsem taky na jedné ležela, a po chvíli jsem si všimla, že je tu se mnou ještě jedna žena. Na ruce jsem měla cedulku s číslem 261. Najednou mi to začínalo být jasné. Ale.. CO přesně se stalo? Byl to WCman? Nebo někdo jiný? Dozvím se to? Hrozí mi velké nebezpečí? Měla jsem tolik vyčerpávajících otázek,až jsem z toho usnula............ Když jsem se probudila, byla už tma. Hlava mě ukrutně bolela, tak jsem si vzala prášky na bolest hlavy, a zapila jsem je vodou. Moje oči si začínaly přivykat šeru, a všimla jsem si, že moje spolubydlící je pryč. Hmmm, zvláštní... Snažila jsem se usnout, ale marně. Začalo mě bolet břicho, a zamotala se mi hlava. Vší silou jsem se zvedla a kulhavě jsem se dostala na záchod.  Rozbolely mě oči ze silného světla blikající lampy, a tak jsem je zavřela. Když jsem je asi po půl minutě otevřela, bylo to už lepší. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem jako zombie, co právě vylezla ze svého hrobu.. Silně mi zakručelo v břiše, a já nevěděla, co teď. Jsem na záchodech v nemocnici uprostřed noci, a dostala jsem hlad. Super. Došla jsem do kabinky, a světlo začalo blikat velmi prudce. Poté co jsem si umyla ruce, okamžitě jsem vyběhla ven. Přejel mi mráz po zádech, a já si oddechla. Ufff. A teď směr kuchyně. Snad jí najdu. Šla jsem temnou chodbou, kde bylo mnoho dveří a mnoho odboček. Blížila jsem se k informační ceduli. Super, kuchyně doprava.. Pokračovala jsem dál potemnělou chodbou, a skoro u cíle jsem se zastavila. Hrklo ve mě. Že bych nebyla jediná, kdo nespí? Stála jsem přede dveřmi číslo 433, a zírala na světlo, svítící skrze bílé dveře. Doslova ve mně hrklo. Ve stejnou chvíli mi však zakručelo v břiše. Snažila jsem se vycouvat do kuchyně, ale nohy jsem měla silně připevněné k zemi. Proč mě vždycky zaskočí každá maličkost? Nejsem určitě sama, kdo nespí. Někde pode mnou je určitě nějaká rodící žena. Tahle myšlenka mě zaskočila. Proč mě napadají takový kraviny?! Každopádně, rychle pryč. Zavřela jsem oči, a pomalu si sedla do tureckého sedu. A pak..jsem toužila být co nejdál..od těch dveří..od tohohle místa....od tohohle domu. Dveře nemilosrdně zavrzaly, a já pevně tiskla víčka k sobě. Cítila jsem, jak mi stékaly slzy po tvářích. Stav, ve kterém jsem posledních 24 hodin byla, byl zvláštní. Nevím, co to se mnou bylo. Ale to teď bylo jedno. Co budu sakra dělat?! Najednou mi hromově zakručelo v břiše. Obličej jsem měla celý mokrý, a zuby mi drkotaly, páč jsem se snažila nevydat ani hlásku.Byl slyšet každý můj výdech a každým nádechem můj tep zrychloval. Začínala jsem se bát o svůj život plný promrhaného času. Vzpomínky na Stella učinily obrovské proudy slz, nikdy nekončících. ,,Dobrý den,
Ka-rin. A nebo spíš 'dobrou noc'? Copak, čmuchalko? Měla bys spát! A nebo snad- jíst? Myslíš, že tímhle na mě vyvoláš Karotku? Ale no tak! Ten si podřimuje ve svém pelechu. Ostatně, tys tam bydlela taky, dokud tě nestrčili sem. No? Co teď, že? Ano, vím, kde bydlíš. Ale, na tom nesejde. Chceš vědět, co tu dělám já, viď, ty hnusná malá zvědavá potvoro?!? Takovejch jako ty je na světě spousta, ale ani jedna mě nedostala do nemocnice. Ehmm.. No nic.. Mimochodem, tvůj "synáček" si něco začíná s hajzlmanem, ohlídej si ho, mami!” jeho slova nebrala konce. Jeho prsty teď pevně tiskly mou bradu a já popotahovala. Poslední slovo zdůraznil silným odstrčením prstů od mé brady. Zvedl se, a odešel do svého pokoje a hlasitě za sebou zabouchl dveře. Dala jsem se do hlasitého breku. Svalila jsem se na zem a zakryla jsem si obličej dlaněmi. Stočila jsem se do klubíčka, a chodbou se prohnalo hlasitě kručení. Několikrát se ozvala ozvěna, a to bylo varování; ale já neměla sílu ani chuť. Můj tep po chvíli začal zpomalovat, a moje roztřesené nádechy a výdechy ustávaly. Potom už jsem žádné zvuky nevydávala, a samým vyčerpáním jsem usnula 💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤..otevírala jsem oči, a hned jsem si namáhala mozek přemýšlením, oč tu běží. Když jsem vše dala do kupy, opatrně jsem vešla do místnosti vzdálené asi 3 metry. Když jsem otevřela dveře, začal mě vítat zvuk ledničky. Musela jsem se pousmát, a břicho souhlasilo známým zvukem. Otevřela jsem ledničku, a vyndala jsem z ní borůvkový jogurt. Postavila jsem vodu na čaj a s hlubokým výdechem jsem si sedla na židli. Zamyšleně jsem pozorovala bublající vodu v rychlovárné konvici. Když bublání ustalo, chtěla jsem se zvednout, a nalít vodu do konvice s čajem. Tedy, záhadným způsobem jsem se nezvedla. Mě osobně moc záhadný nepřišel, po tom všem, co se v posledních dvou dnech dělo.. Byla jsem zkrátka tak vysílená a vyčerpaná, že jsem se zkrátka nezvedla ze židle. Ke všemu mě hlava bolela jako čert. Hluboce jsem vydechla. Opřela jsem si ruku o stůl, a položila do ní hlavu. Cítila jsem, jak se mi třese brada. Začala jsem zhluboka dýchat a postupně se přidal i hlasitý křik. Mé tváře byly úplně mokré a obečení bylo ve stejném stavu. Řešit to jsem neměla sílu, náladu ani čas. Řvala jsem nejroztřesenějším způsobem, a podařilo se mi tím akorát nalákat dva doktory. Mladší, modrooký s černýma vlasama(řekla bych, že byl stejně starý jako já. Ehm, nemyslím něco okolo 4000, ale tak, jak vypadám já. 22, dalo by se říct..) mě vzal do náruče a druhý (hnědé oči, šedé vlasy) mu otevřel dveře. Spěchal dlouhou chodbou k mému pokoji, a já jsem mu nadskakovala v náručí. Měla jsem zavřené oči, ale po chvilce jsem je trochu pootevřela. Doktor byl celý rudý a spocený, a jeho zářivě modré oči radostně zajiskřily, když jsme se zastavili u pokoje číslo 261. V ten moment jsem spokojeně zavřela oči. Cítila jsem, jak mě něžně pokládá na mou postel, a všude kolem mě teď provanulo jeho příjemně teplé funění. Přikryl mě peřinou, a i když jsem měla zavřené oči, tak nějak jsem cítila, že se na mě usmál. S úsměvem od ucha k uchu jsem zmateně vydechovala. Slyšela jsem opatrné dobouchnutí dveří. Poslední pohled před tím, než jsem usnula jsem věnovala prázdné posteli vedle mě. Padla na mě únava, a během chvilky jsem usnula......
💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤
💤💤💤💤💤💤💤💤💤💤
💤💤💤💤💤💤💤💤
💤💤💤💤💤💤
💤💤💤💤
💤💤
💤
.....
,,Haló? Je tu někdo? Pane Mrkvičko? S-tell?“ procházela jsem temnou uličkou ve své noční košilce, skrze kterou jemně profoukával vítr. Opatrně jsem se dotýkala kamenné zdi, která byla vlhká a nepříjemně ostrá. V černo černé tmě jsem zpozorovala světlo ; nejistě jsem se přibližovala. Rozpoznávala jsem obrysy člověka, viděla jsem však jen černou postavu, která před sebe házela stín. ,,Kapmak, čmuchalko? Malé děti mají přece dávno spinkat! Copak tě to maminka nenaučila? Ty vlastně nemáš mámu, co! Umřela ti, to je ale smůla...! A co Stella? No? Už ho to s tebou nebavilo, co?? Otevři oči, a rozhlídni se! K čemu jsi vůbec dobrá? Nikoho tu nemáš! Maximálně toho přitroublýho dědka.. Ten tu ale nevydrží dlouho, klidně to zařídím! Game over, děvče! Nezbývá ti nic jiného, než se stáhnout pryč. Zůstala jsi tu sama, jen se mnou. To není zrovna dvakrát dobrý výběr. Teď ti nezbývá nic jiného, než má dotěrná a srdcervoucí slova. Nikdo tě nemá rád! Vítej v realitě děvenko!“