Kronika Vesmíru

20. kapitola

Nejistě jsem přešlapovala u schodů v prvním patře.

Po třech dnech mě pustili z nemocnice s lehkým škrábancem.

Nakonec jsem byla odhodlaná jít kupředu. Mé chodidlo lehounce pleskalo o linoleum. Po krátkém přemítání, zastavila u dveří. Svou ruku jsem nechala tiše dopadnout na kliku dveří. Na chvilku jsem se zaposlouchala. Mimo tiché broukání jsem slyšela i třením čímsi o cosi a zvuky vody. Mé znalosti zvuků mě najednou z ničehonic opustily, a zvědavost mi děravěla mozek skrz naskrz. Prudce jsem otevřela dveře, a chvíli jen tupě zírala před sebe, než mi došlo, co se děje. S otevřenou pusou a nadzvednutým obočím jsem jen mlčky pozorovala, občas jsem se uchechtla. Po chvíli už mě přestávalo bavit jen tupě na ni zírat a poslouchat stále dokola furt tu samou melodii, proto jsem si výrazně odkašlala.

Dívka se leknutím odtrhla od kýble s vodou, a hadr jí z ruky vyletěl na druhý konec pokoje. Chvíli bylo ticho, než jsem si všimla louže vody na podlaze. Pohledem jsem projížděla vše, co bylo mokré. Letmo jsem zahlídla promočené papíry až po jídlo, ze kterého byla nyní kašovitá břečka. Pohled se mi zastavil na její mokré sukni. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale rudý výraz, rty pevně tisklé k sobě a vykulené oči mě zastavily. Trošku jsem se uchechtla, i když jsem moc dobře věděla, že jsem to dělat neměla. Dívka se s kamenným výrazem ve tváři dívala nejdříve na mě, potom na mokrou sukni a pak se rozbrečela.

„Aargh, Sofie, říkal jsem ti, že tam nemáš uklízet!"

Sofie si mnula pěstičky o oči jako malé děcko a pomalu se nadechovala, že něco řekne. „Ne, já chci uklidit.. Nech mě tu uklízet..Prosím!" řekla poněkud výhrůžně Sofi. „To.. Ne-" nadechovala jsem se úplně zbytečně, protože do pokoje přlilítl celkem rudý
Stella. Vůbec jsem ho takhle nepoznávala- žeby se tak choval jen k cizím dívkám?

Sofi se přikrčila ke skříni, a čekala na úder. Napjatě jsem pozorovala svého bratra, jak se k ní pomalu blíží. I když je to sotva uvěřitelné, Stella se chystal praštit holku.! Už od ní byl asi jen 5 cm. Přes ticho v pokoji jsem slyšela jen Sofiino dravé tloukání srdce a vzlykání. Sofie už pomalu sklouzávala po stěně skříně, ale Stella se nepodíval dolů. Stella se válel na zemi. A okolo něj proudila nechutně špinavá voda z hadru.. S hrůzou v očích jsem se okamžitě vrhla na Stellu a obrátila ho. Lehce se na mě usmíval a já na něho. Zdál se být v pohodě. Teda to aspoň vypovídal jeho palec zdvižený nahoru. „Co se stalo?" zeptal se potichu. „Málem jsi praštil Sof-" úplně jsem se zasekla. Jeho zmatený výraz ve mě vzbudil zvědavost. „Sofi? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se Sofie jakoby byla důkaz. „Nic se mi nestalo. Ale bolí mě hlava jako čert!" chytla se možná až přehraně za hlavu a skácela se na zem. „Vážně si nic nepamatuješ?" na tuhle otázku se mi dostalo jen mrtvé zavrtění hlavou. Chvilku jsem přemýšlela. Skutečně musím sama přijít na to, co se tu děje? Copak jsem Sherlock?! Jak jsem tak přenýšlela, z mého klína se ozvalo tichounké chrápání. *FACEPALM*. Opatrně jsem ze svého klína sundala Haruovu hlavu, a po špičkách se vypakovala z pokoje. Sofie se s jemným hvízdáním tiskla u skříně. Chvilku jsem se na ty dva vážně zadívala, zhasla a jelikož jsem neměla co napráci, dobrovolně jsem se rozhodla připravit oběd.

Při vaření jsem zjistila, že jsem dost nabitá energií. Usoudila jsem, že bych mohla jít ven. A pokusit se vytáhnout ven i Harua. Dovařila jsem oběd a mezitím se oba dva probudili. Když uviděli jídlo, s úsměvem tak širokým, že nic neviděli zasedli ke stolu. A já se rychle vydala ven.
•
Mezitím jsem napsala Haruovi. Když jsme se potkali, chvilku jsme blbli venku. „Karin, není ti zima?" zeptal se mě po chvíli starostlivě, ale s úsměvem zároveň. „Ne-e-e-e" odpověděla jsem, jakoby to bylo přeci jasné, že ne, když se klepu jako ratlík a jsem celá modrá. Haru se na mě naoko zamračil a dal mi svou bundu. Jeho bunda mi byla vyloženě velká. Vážně, vůbec nic jsem přes ní neviděla. Ikdyž, aspoň jsem se neklepala.
Najednou se Haru zastavil. Vím to, protože už jsem neslyšela žádné křupání sněhu. Taky jsem si všimla, že vymizel ruch aut. Pustil mou ruku, kterou jsem ještě doteď pevně tiskla v té své. Udiveně jsem si odkryla límec jeho bundy, a smutně ho pozorovala. Jak se mi mění před očima. Díval se daleko, zamyšleně a zamračeně, i když nás obklopovali jen šedé barabizny. Vítr mu odfoukával vlasy do obličeje, ale on to ignoroval. Jen stále koukal kamsi, ale po chvíli , anižby odtrhl hlavu od toho záhadného místa či se jakkoli pohnul, mi pevně stiskl zápěstí.
„Auu!" sykla jsem bolestně. Stiskl ještě pevněji, ale po chvíli ho mé sténání zastavilo. Ale ne úplně..
Po chvíli ke mě otočil hlavu, ale neměl ten roztomilý výraz a krásné jasně modré oči. Jeho oči měly načervenalou barvu. Typla bych kvůli tomu větru, a asi nemrkal. Ale má vůbec cenu řešit takové nesmysly? Když se můj přítel pomalu mění ve zrůdu?! Přes slzy v očích jsem nic neviděla. Nevěděla jsem, na co myslet. Na to, co bude dál mezi mnou a Haruem? Asi těžko. Říká se, když nevíš, na co myslet, nemysli na nic. To bych ale pak ještě víc vnímala realitu. Tak co mám sakra dělat???
Stála jsem na místě a i navenek bylo jasné, že ve mně proudí panika.
„Už neunikneš, Karin! Tak, copak hezkého nám povíš? A nebo mluvit neumíš? Chceš to naučit?" koutky mé pusy rychle střídaly směry. Netrvalo dlouho, a znovu jsem propukla v pláč. V panický pláč hledajíc útěchu. Ale ta se nedostavila. I přesto jsem však cítila úlevu z mého zápěstí. Pak se přidalo i teplo okolo mě. Přestala jsem plakat, a podívala se nad sebe. Nad sebou jsem viděla Haruovu hlavu, a okolo ní se růžovělo nebe.
„Nechci ti ublížit. Stačí jen, kdybys mi to řekla a budeš mít pokoj. Budu na tebe milý. Stačí mi jen říct, kde jsou ty věci. Však ty víš jaké. Ale Karin, když to nepůjde po dobrém, nezbývá mi než použít násilí..." z jeho lehce uklidňujícího objetí se najednou stalo neuniknutelné zajetí. Snažila jsem se utéct, ale každá snaha byla marná. Zavřela jsem oči v naději že mě pustí. Pár minut bylo ticho, a jeho sevření pomalu sláblo. Teď zbývalo jen čekat na ten správný ment, a pak- utéct! Když už jsem jeho ruce skoro ani necítila, rozmáchla jsem ruce. Hned jak byla možnost, utekla jsem. Na konci ulice jsem se rozhlédla. Stál tam zmatený Haru s ublíženým výrazem. Nechápavě jsem přimhouřila oči, ale pak jsem mu už neviděla do tváře, protože sklopil obličej. Pak jsem se otočila a běžela jsem domů. Ani na chvilku jsem se nezastavila. Venku už byla tma, jen nade mnou svítily pouliční lampy. Pod jejich světly se dolů snášely sněhové vločky. Šála, kterou jsem měla ovázanou kolem krku za mnou v té rychlosti vlála. Vydechovala jsem ze sebe jemné obláčky páry. S malou snahou zaupřít pozornost někam jinak mež před sebe jsem spatřila nějaké lidi. Když ustupovala světla, tušila jsem, že domov je blízko.
Vlítla jsem do zahrady a bleskurychle jsem otevřela domovní dveře. Hned, jak doklaply dveře, skácela jsem se mrtvá zády opřenými o dveře. Několik minut mi trvalo, než jsem se zpamatovala. Pak jsem si udělala večeři a mrtvá padla na postel. Hlavou mi proudila jediná otázka:

"Mám se přestat vídat s Haruem??"

Eeh.. nezabíjejte mě, prosím!😢 Fakt se omlouvám, tohle jsem tak trošku nedomyslela. Že to vyšlo tak pozdě a tahle kapitola stojí za úplný.. však víte. Moc děkuju všem mým fanouškům, hlavně věrné kociik,bez které by příběh ležel zahrabaný na dně wattpadu, nedokončený a nikým nedotčený. Samozřejmě velké díky patří i Vám, těm, co hlasujete, ale i těm, kteří si to prostě z nudy přečtou :) lidi, teď jedu na hory, a možná tam nebude wifi. Takže, pokud nebude, další kapitolu čekejte za týden 💓
❤Vaše Neko❤