Kronika Vesmíru

Happyend?

„takže plán zní..?" „Plán zní: vzít všechny naše zbraně a obklíčit jeho dům. Stella už o něm ví, že?"
„P-počkat.. Ty bonbony tam nerozsypali mimozemšťani?"
Argument zmateného Stelly pohřbili muži hlasitým smíchem. „Dal nám znamení. Chce do boje. To je podivuhodné, a my přijímáme. Takže vnikneme rovnou do domu a svážeme ho. A pak, je mi líto, ale pak jedeme domů. Někomu něco nejasného?" „Budem mít sladkou posilu?"
„Takže žádné dotazy. Dobrá. Nuže. Zbraně do rukou, vesty a tyhle srandičky. Však to znáte."

Tiskli jsme se ke zdem a čekali na gesta našeho vůdce M. Už jsme byli jen blok odtamtud. Cítila jsem se tak nervózní. Co když to pokazím? Pak jsem se ale otočila na Stellu, trousícího jakousi italskou margotku, a usoudila, že hůř na tom být nemůžu. U domu jsme se zastavili. Dům stál velmi zvláštně umístěn na pokraji pláže, a svým způsobem tam vůbec neseděl. Chvilku jsme seděli opření o světle modře natřená dřevěná prkna. V tichu šly slyšet jen tlukoucí srdce ostatních. Po chvíli se vydal M mlčky do budovy. Domluvili jsme si, že půjdem po jednom, po dvou minutách. Po něm šel WCman. Já šla až poslední. Cítila jsem se asi jako když přednášíte referát, ale asi desetkrát nervózněji. Po chvíli chození po bytě jsme vkročili do jeho pokoje, kde trpělivě dřímal v kožené pohovce. Haru ho začal vázat kovbojským lasem, které nám dal Gringo jako bonus. Savonaut se nejdřív zdál tak bezbranný, ale potom se stalo něco divného. Ze skříně vycházeli týpci ozbrojenější než my. Bylo jich asi tak pět, a jediné štěstí bylo, že Savonaut byl  svázaný, tudíž se nemohl zúčastnit "boje". Někdo z nás měl pistoli, kterou jsme původně nechtěli používat. Co nám ale zbývalo. Haru, jakožto prostý doktor se střelil napoprvé rovnou do srdcí. Pak nám ale došly náboje. Ty zbylý dva jsme zmrazili nebo tak, ale ten poslední nám dal zabrat. Byl tak mrštný, takže ať jsme použili cokoli co jsme měli, nic nepomohlo. Pak se vrhl on na nás. Většina schytala silné škrábance. Později posílil a byl na cestě rozvázat Savonauta z pevného sevření lasem. (Pak utekl)Ten si to ale očividně užíval, neboť na jeho tváři se rýsoval spokojený úsměv. Rozvázaný Savonaut se natěšeně zvedl z pohovky, mnouc si ruce. „Tohle.. si vychutnám. *ďábelský smích*" řekl, jako by se chystal k jídlu. Stál u velkého okna, podobné tomu, které měl doma on sám. Díval se nám upřeně do očí, zatímco ty jeho nabíraly fialové barvy. Vypadalo to asi jako když namočíte štětec vymáchaný ve fialové barvě do vody. Barva se podivně rozprostírala v očích, a bylo to velice hypnotizující. Jeho oči byly temně fialové. Byli jsme blízko tomu, aby vyvolal démona. Teda, aspoň nám to tak připadalo. Přibližoval se k nám s tím jeho smíchem, zatímco my couvali a ztráceli naději. Už jsme stáli u té skříně, ze které před chvilkou vylezla podivná banda vojínů, co teď spokojeně dřímali na podlaze. Ale šlapat v krvi mi nedělalo problém. Po dveřích skříně jsem sjela k zemi a čekala, kdy to přijde. Hlavu jsem měla schovanou, takže jediné, co jsem kolem sebe pochytila byly blížící se kroky, zdůrazňované vrzáním dřevěných parket. Naskočila mi husí kůže. Náhle se zastavil asi pět metrů od nás. Bedlivě si nás prohlížel, jako by nás opravdu chtěl sníst. Poté se ozval křik. Blížící se křik. Všichni povzedli hlavu z klína, ale hned ji zase schovali, protože miliony střípků z okna se rozletěly na všechny strany. Tlumené nadávání Savonauta doprovázel hlasitý smích našeho zachránce ''Ciao!'' zazubil se a my strnuli. Náš zvhrnutý plán se obrátil. Máme přesně teď šanci. A nesmíme ji promrhat, protože Savonaut už se probouzí svého omráčení. ''Gringo! Jsme Ti dlužni životem. Pojď s námi.'' zavelel Pan M, a než stihl kdokoli cokoli říct, bleskurychle jsme svázali našeho nepřítele a seběhli dolů. Neměli jsme žádné další zbraně, proto jsme byli na cestě ke Gringovi, jelikož jeho dům byl tak blízko, že jste ho mohli vidět i odsud. Na pláži panoval silný vítr, šedá obloha, panika a velké vlny. Jen stěží jsme se dopravili k polorozpadlému obydlí. Popadli jsme katany a utíkali jsme zpět. Několikrát jsme přitom spadli do mokrého písku, (ačkoli byl asi 150 metrů od moře) a i přesto, jak náročné to bylo, jsme úspěšně dorazili zpět k jeho domu. Byli jsme připraveni ho zničit, takže si určitě dovedete představit to zklamání, když před námi místo něj ležel papírek se vzkazem: ''Mě nedostanete, zmrdi :)''

Spocení a od krve jsme seděli na podlaze. Vzdali jsme to. A jelikož hledat ho by stálo sílu, které už jsme moc něměli, byli jsme odhodlaní se z těch posledních sil dopravit domů. V hotelu na recepci byli celkem udivení, protože jsme tam měli být do konce příštího týdne. Sbalili jsme se a jeli, jak nejrychleji to šlo, v naší oprýskané dodávko-karavanem s anténou, která vypadala jako obyčejná na rádiový signál, ale uměla přijímat něco z vesmíru. To je ale fuk, protože už byla deset let rozbitá. Bylo překvapivé, jak rychle dokáže tahle "barabizna" uhánět, zrovna když bylo takové počasí. Má to nějakou spojitost s počasím? No, ano, má. Víte, když padají obří kroupy, jede se, pohopitelně, špatně. Ostatní auta i s jejich řidiči nehybně ležela v příkopech, dokud je nepohltily exkuzivní vlny valící se v ohromném množství. Zatímco automatické řízení bylo nastavené na 212 km/h, my v klidu seděli na otrhaných gaučích, rovnoběžně posazených vedle stolku s kruhy od hrknu, a kdyby auto nejelo tak rychle, popíjeli bychom čaj/kávu/kakao/nepitný Italský alkohol. Sledovali jsme zprávy na malé bedně, na které nepoznáte malý rozdíl v kachničkách. Jelikož jsme v italštině nijak nevynikali, Gringo nám vše překládal. Najednou se na obrazovce zobrazilo místo podobné tomu, kde jsme právě projížděli. Italský redaktor mluvil tak rychle, že mu nebylo moc rozumnět. Televize dost šuměla, takže jsme ji radši vypli. Venku bylo asi tak 35 stupňů, naštěstí naše vymakaná barabizna měla klimatizaci. I přesto jsem raději vytáhla vějíř a znuděně se ovívala. Na netu nebylo nic nového, a knížka byla na dně kufru. Navíc jsme se vyhýbali kroupám, takže bych toho moc nepřečetla. Taky tu byl hrozný kravál, takže na spánek to nebylo.. asi budu jen sedět a čekat, co se bude dít.

Ani ne za dvacet minut spadla na kapotu asi metrová kroupa. „To snad není možný!" Zanadával Pan M, když se praštil o vyhloubeninu. Snažila jsem se neuchehtnout, ale bylo to těžké. A taky jsem byla unavená. Lehla jsem si Haruovi do klína a kupodivu jsem skutečně usnula. Když jsem se vzbudila, měli jsme moře stále v patách. Jeli jsme o něco rychleji, ale že by to bylo k něčemu platné by se říct nedalo. Všichni jsme si tak moc přáli teď být doma. Naštěstí byla naše barabizna tak dobře vybavená, že by se v ní nějakou dobu žít dalo. Došla jsem si do kuchyňky pro máslové sušenky, aale samozřejmě jsem musela spadnout. Doplazila jsem se zpět na své místo a otráveně otevřela sušenky, načež se kolem mě shromáždili ostatní. Odfrkla jsem si a dala každému dvě. Už mě to tu nebavilo, vždyť tu musíme být aspoň sedm hodin! Venku už se rychle stmívalo, a za obzorem ani nebylo vidět moře. Kroupy už nepadaly, je pršelo a byla, naštěstí, jen obyčejná bouřka. Otevřela jsem si malé okýnko na "verandu". Venku byl příjemný vzduch. Už jsme museli být pěkně daleko. Vyklonila jsem hlavu z okénka a zavřela jsem oči. Venku už byla dost tma sa kolem bylo slyšet cvrlikání cikád. Povzdychla jsem si. Došla jsem do kuchyňky, jakože si udělám čaj a hned se tam přihnal Stella až s pošahaně blaženým výrazem a otevřel dvířka poličky nad dřezem, ze které se vysypaly křupky. Za rohem gauče si Haru zakrýval pusu rukou, čímž rozpoutal boj mezi rudým Stellou. Ten se rozutekl se směrem k Haruovi, který svůj smích nedokázal dál zadržovat. Začli se "prát", což k nynějšímu terénu dopadlo ještě lépe. Shodili přitom WCmana i Pana M, debatujících o své společné historii. O stopadesátikilového Gringa se však zadrhli. Poraženi se dovalili zpět na své místo. Staříčci byli ještě v šoku, protože je shodili přímo na sebe. Očima fujoshi to byl pěkně uklidňující pohled 😈. Venku už zářily hvězdy a takto klidný stav mě hnal k myšlenkám. Zajímalo mě, jak dlouho tady ještě budem trčet. Nohy jsem měla posazené do tureckého sedu, ponořené do tmy na verandě. Venku byl tak čerstvý vzduch, který mě, i přes tu zimu, nutil tu sedět dál. A byla bych tu usnula, kdyby všichni, kromě Gringa nevykřikli.

Čus! Abych pravdu řekla, chtěla jsem tuhle kapitolu vydat o něco dřív, ale doufám, že Vám to nevadí, a že jste si kapitolu užili. Myslím, že byla tak akorát dlouhá a neopovažujte se říct, že nejste napjatí!!! Napište mi, co si o knížce zazím myslíte, chybí mi komentáře.. Ale i tak Vás mám ráda 💓

Vaše Neko ♥️

P.S.: asi jste si všimli, jak rychle tam čas plyne. Za to se omlouvám, snad to nekazí tolik. :D