Kronika Vesmíru

Vesmír VI. #5, pohřeb

Neděle odpoledne.... Už od rána se nám do domu z velmi prazvláštního důvodu hrnou kočky... A je jich všude nekonečně mnoho... Já a Stella sedíme na židli v kuchyni s nejméně třema kočkama v klíně a Pan M. jel nakupovat nábytek.. Vrátí se naštěstí až večer, situace kočičí dům by u něj moc neprošla.. Z prostého důvodu.. Alergie. A navíc- pohled na kočky na lince, co sežerou, rozlijí, shodí nebo vypijí cokoli co najdou, to by se mu dvakrát nelíbilo.. V domě tedy bylo okolo 50 koček, spíš blbnoucí koťata na zahradě, tady v kuchyni mazlíci/žrouti, vedle v obýváku spáči, a nahoře.. Ty budou asi s Gigi, protože všechny dveře jsou zavřené..(naštěstí) Zkontrolovala jsem se na čas.. S povdechem jsem Stellovi oznámila, že do dvou hodin by tu měl být Pan M., načež Stella stuhnul, asi věděl, jak se situace má. Bylo  pět hodin odpoledne, no, dnešek teda nic moc.. Kočky mám ráda, ale když se vám celý den mění kočky v klíně, přestane vás to bavit.. Stella to očividně vnímal jinak- pořád se ke kočkám tulil, ačkoli byl úplně ve stejné situaci, jako já...

Už se docela začalo stmívat, a kočky spolu s kočičím mňoukáním odcházely.. Když tu zůstala už jediná kočka, která tu kromě Gigi byla, slyšeli jsme tichou hudbu, která po chvíli ustala, a to bylo jasné gesto... „Čiči, probuď se! Noták,  honem, jestli nechceš být kočičí guláš!“ Stella třásl ve vzduchu se spící bílou tlustou kočkou, která ho naprosto ignorovala, a pohled na ně mi nedal se uchechtnout.. Stellovo reagující pohled mě donutil se smát hlasitěji, což vzbudilo kočku.. Stella využil situace, běžel do obýváku, a pak se jen ozvalo hlasité 'MŇÁÁÚÚÚÚ!' „T-tys ji vyhodil z okna?!“ Stella se na mě podíval naprosto nevnímavě, jeho zeleno-modré oči mi daly najevo, že je mu úplně jedno, co říkám..

„Ahoj, jak jste se dnes měli?“ svoje bojové pohledy jsme teď obrátily na spokojeného muže obklopeného miliony taškami. „Hmm, neva.. Pomohli byste mi vyndat věci z auta, prosím?“ oba jsme kývli, a Pan M. se na nás usmál. Vynášeli jsme věci z auta a byla dost tma, sotva jsme viděli na cestu.. Poté už jsem byla extra unavená, a bez dlouhého váhání jsem usoudila, že půjdu spát..

„Uugh, Gigii, nech mě-“ 11:35?!?! Ten čas mě fakt zabíjí.. Rychle jsem vstala z postele, oblékla se a nasnídala.. Hodiny ukazovaly přesně dvanáct hodin v moment, kdy jsem se dala do vaření.. Nic složitého, přeci jen, potom půjdem na pohřeb, tam nějaké jídlo bude.. Tak.. Třeba rizoto.. Doma nalézám hrášek, mrkev a hodně kukuřice, hmm, a pro koho je plus, že jí jako jediný kukuřici?:) Zanedlouho jsem byla s vařením hotova, a mohla jsem domem slavnostně zvolat: 'OBĚÉÉÉD'. K mému překvapení přišla i Gigi, musela jsem se usmát, to je tak roztomilé...! Začala se o mě otírat, musela jsem ji začít uklidňovat, že jídlo dostane, někdy je hrozně netrpělivá! Maso z konzervy, které si nejdřív důkladně očuchala, aby teprv poté usoudila, že to je jedlé, bylo pěkně zapáchající, a tak jsem se hlazením kočky nezdržela dlouho.. Pustila jsem se do svého jídla, které, narozdíl od toho Gigiina, krásně zavánělo celou kuchyní(bohužel, do Gigiina jídelního koutku se ještě nedostavilo..). A taky že to bylo moc dobré, kdo říká, že sebechvála smrdí?! Po jídle jsem sklidila ze stolu, a usoudila, že půjdu spát.. No, potřebuju se vyspat, moc jsem té energie v noci nepobrala.. Jelikož bylo 13:15, radši jsem si nastavila budík na 15:00, abych nezaspala.. Nuže, do spánku, a ještě dál!!!

Tohle je asi poprvé v životě, kdy mi budík nevadí, ba možná ho i slyším ráda! Vstanu z postele, protáhnu se a napiju se čisté vody.. V koupelně si vyprázdním močák a trochu si opláchnu obličej.. Vyčistím si zuby, a běžím zpátky do pokoje se obléknout.. No, ty šaty mi přišly na můj vkus sakra moc sváteční, vzhledem k tomu, že člověka jsem znala sotva den, navíc na pohřebu by neměl člověk moc vyčnívat, ale na druhou stranu si nehodlám vzít ty černé minišaty, ano, holt mám málo černých šatů... Taky že jsem dlouho nešla nakupovat..(emm, teda, není to můj extra oblíbený koníček, každopádně, to teď je jedno..) V zrcadle jsem pohlédla na tu krásnou usmívající se brunetu, zatím ještě neučesanou..

Jo, šlo se to napravit.. Tak tedy, učesaná, vzorně upravená a usmívající se bruneta ještě houkla na Stella(docela povýšeně), aby se už konečně začal připravovat..
Sešla jsem schody, u kterých už čekal Pan M., celý v černém, dokonce s mini plátěnou taštičkou (nešla přehlédnout), ze které div nepadaly balíčky kapesníků.. Lehce jsem si povzdechla, a hned poté se ozvalo scházení schodů. Stella, taky v černém,(která mu nesmírně slušela :'3) se pousmál, a Pan M. lehkým pokývnutím hlavou naznačil, že vyrážíme. Procházeli jsme zahradou plnou červených, oranžových, a žlutých lístků, tohle prostě dokáže jen ten úžasný podzim.. Nasedly jsme do auta, a vyrazili směr místo pohřbu.. Jelikož Pan M. neznal cestu (ne, že bych mu to nějak vyčítala, vždyť já sotva ovládám řízení), museli jsme mít zapnutou GPS.. No, zábava v autě zajištěna.. Když je dorazili na místo, chvíli jsem zůstali v autě, museli jsme přeci jen zvážnět..
Vylezli jsme z auta, po doklapnutí dveří od auta nás parkem v podzimní náladě doprovázel chladný vetřík, lehké zpívání jakéhosi druhu ptáčka, někdy jsme taky zahlídli kosa, ale jinak bylo ticho... Toto nebyl park, který jsem měla hned za domem.. Tento.. Byl.. Mnohem.. Dál...
Po chvíli jsme došli k převážně skleněnému domu, okolo kterého byl nespočetný dav lidí v černém, byly tu i nějaké děti, co si společně hrály na babu, jejich matkám, jak koukám, se nepovedlo děti předsvědčit, aby se oblékly do černého.. Děti okolo věku 4-7(bylo jich celkem 6) tu proběhávali mezi lidmi, jakoby na světě byly jen oni, a smáli se, asi jim nikdo neřekl, že jsou na pohřbu.. Malé děti mám sice ráda, ale.. Tohle bude asi težší.. Sešli jsme k ostatním, nikoho jsme tu neznali...

Ehmmm.. Chtěla jsem říct já a Stella jsme tu nikoho neznali , Pan Mrkvička se totiž ihned šel přivítat se svými známými.. Stejnak mi vrtalo hlavou, jak se s ním seznámil.. Davy lidí se najednou začly hrnout kamsi jinam, neznámo kam, já se Stellou jsme si jen stihli vyměnit udivené výrazy a následovaly ostatní.. Trochu jsme popoběhli, nechtěli jsme být tak daleko od ostatních..
Najednou kolem nás prolítla smečka malých dětí, která mě(spíš omylem) shodila na zem.. Stella si toho bohužel nevšiml a pokračoval v cestě.. Necítila jsem zadek, zvednu se vůbec někdy? 

,,Dobrý den Karin.. Notak, sotva jste odešla z nemocnice, není nutné tam být déle.“ Zasmál se a natahoval mě ruku ,,Um, promiňte, jestli jsem vás zarazil, rád vás zase vidím.. Jmenuji se Haru.. Haruka..Těší mě, Karin.“

Omlouvám se, že dlouho nic nevyšlo 😐, v úterý jsem měla rozepsanou kapitolu, kvůli své blbosti jsem ji omylem smazala.. Trochu mě to rozhodilo, a rozhodla jsem se pokračovat až dnes.. Další kapitola vyjde ještě dnes, nebojte, tahle kapitola je  na dvě části, bylo by to moc dlouhý.. No nic, mám vás ráda, a děkuju mooc za 260 views ❤❤ jste super 😚😚

❤Vaše Neko-GiGi007❤