Kronika Vesmíru

Voda

„T-ta byla za co?" Obrátila jsem se na něj, jen co se ode mne odpojil. „je to za náma. Můžeme se radovat.. zasloužíme si to." „tys ho zab-" vyjekla jsem až vyděšeně.
„co?? To- ne! Ne, nezabil jsem ho!!" Začal se bránit Haru. Usmála jsem se na něj a zvedla se. Pomohla jsem na nohy i jemu a kývli jsme na ostatní ve znamení, že můžeme jít.

Venku bylo krásně. Byl podvečer a na nebi si hrály růžovounké barvy, které se občas potkaly se světle modrou nebo oranžovou. Paprsky teplého májového slunce se ztrácely mezi ulicemi. Venku padaly růžové okvětní lístky a pofukoval mírný větřík. Podívala jsem se na Harua. Už jsem si, když padal, všimla, že má něco v ruce. A teď jsem to viděla z blízka. Nestačila jsem se divit. „C-c-co-t-t-...." Haru se na mě otočil, a s plnou pusou se na mě doširoka usmál, až mu z toho z pusy vypadlo několik drobečků. Ukázal mi balení sušenek a udělal nějaké gesto, čímž mi asi chtěl naznačit, ať si nabídnu, ale já odmítla. V obličeji jsem byla rudá a ani nevím proč. Asi se moc upínám na nedůležité zbytečnosti.
Před domem taky bylo krásně. Na zahradě lenošil Stella na dece, na které se válely brambůrky, které byly na útěku z pytlíku. To ale Stella neřešil. V jedné ruce držel telefon, na kterém buď hrál nějakou hru nebo četl nějakou mangu. Haru si k němu přišel sednout se svým balením se sušenkami, co šlohnul Savonautovi. Zamířila jsem do domu. Cestou do kuchyně jsem popadla meloun a v kuchyni ho vykuchala. Poté jsem šla za klukama do jejich jídelního koutku. Povídali jsme si a venku bylo, i přesto že už bylo okolo půl desáté, krásně. Nakonec jsme všichni tři na dece usli.

                            ~•~

Mé probuzení bylo matoucí. Jakoby mě někdo, nebo něco olizoval(o).
„Haru.. nech tohoo už jsem vzůrůuu.. Harů!" Převalovala jsem se na dece se zavřenýma očima. Když se ale oblizovač neozýval, přestala jsem se smát a radši jsem otevřela oči.

Fuj!!! FuJ!!! „FUUJJJJJJJ DEJTE TO ODE MĚ PRYČ!! Co to je?!!"
Vyjekla jsem, když jsem oči otevřela. Nade mnou stál huňatý tvor, který na mě, mimojiné, nemilosrdně slintal. Okamžitě jsem se odkutálela pryč, ale nevšimla jsem si, že jsem uvězněna pod ním, a tak jsem psa strhla s sebou. Bylo velmi nepříjemné, když na mě tahle huňatá, nechutná, chlupatá, slizká, smradlavá a těžká věc spadla vší svou váhou. Jen jsem se stačila otočit a pes mě oblizoval všude po obličeji. Někde nedaleko jsem zaslechla smích ostatních. Prudce jsem od sebe odstrčila psa a mrštně vyskočila. Já vám ještě ukážu.. všichni seděli v pergole a právě snídali. Také tam seděl ještě nějaký vysmátý vousatý dědek, jemuž se kolem pivního pupku obtáčelo vodítko, které dokazovalo, že tenhle muž je automaticky můj nepřítel. Uraženě jsem se otočila, ale nevydržela jsem tak dlouho, protože jsem dostala ukrutánský hlad..!(dokazoval to můj žaludek) ihned jsem se sápala po donutu, který mi někdo vyfouknul přímo před nosem! To ještě uvidíte, srát mě, když mám hlad. Bezmyškenkovitě jsem vyskočila, ale domut byl nyní ještě výš. Vypadala jsem asi jako Etna. Etna těsně předtím než vybuchla.
„Karin, dobré ráno" zdůraznil větu pohupováním s donutem. Potom mi ho dal a já jako divoké zvíře utekla pryč, sníst si svůj úlovek tam, kde mě nenajdou ostatní vlci. Zamířila jsem k jezírku. A jelikož mi bylo horko, rozhodla jsem si v něm vymáchat nohy. Nelitovala jsem. Voda byla příjemně teplá, a hezky se tak přemýšlelo. Kolem vál studený větřík, a na rukou jsem měla husí kůži, ale to mi nějak obzvlášť nevadilo. Podívala jsem se směrem k pergole, kde byli ostatní. Hráli si s tím psiskem, a očividně se dost bavili. Stella byl zašitý někde vevnitř, řekla bych, že hrál. Od vchodové branky směrem k pergole letěly vzduchem malé kvítky sakury. Byl to tak krásný pohled. Lehla jsem si na trávu, aniž bych vyndala nohy z vody, ale jelikož byla tráva mokrá, hned jsem si zase normálně sedla. Najednou jsem pocítila.. jakoby mě nějdo strčil. Silou. Vyjekla jsem a snažila se uchytnout trávy. V té rychlosti se mi to bohužel nepovedlo. Připadalo mi.. jskoby se zastavil čas.
Cítím každičký pohyb, každičkou kapičku. Každé bití adrenalinu mého srdce. Pomalu se mi namáčí kraťasy, poté i tričko. Zanedlouho jsem pod vodou celá. Dochází mi dech, ale voda je moc težká a ani nedosáhnu na zem. S posledními doušky dechu dopadám na písek. Ztrácím vědomí. Kolem slyším už jen štěkot psa, který se přibližuje a zase vzdaluje. Potom neslyším nic. Nic necítím ani neslyším, ani nevidím. Jak bych mohla, když mám zavřené oči, že..

„Karin?" „Karin! Ozvi se přece!"
„miláčku! Kde jsi? Dám ti svou koblihu, jestli chceš" *haf! haf! haf!*

Co se děje? Slyšlela jsem kolem sebe hlasy. T-to jsem v nebi? Nebo v pekle?
„Haru, nezbývá nám nic jiného, než umělé dýchání, zdá se. Tedy, nám, tobě. No, do toho."
Eheheh tak počkat co se-
Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl Haru, předávajíc mi vzduch do úst. Odtrhla jsem ho od sebe. „sakriš jsem OK! Nechte mě bej-"
„Ale Karin, mohla ses utopit!"
„to je fuk ne? Komu bych scházela.. tomu uslintanýmu psovi snad? Anebo mě snad chtěl utopit ve svejch slinách??"
„Karin, nevím, jestli ti ta voda vymyla mozek, ale měla bys mu být vděčná, ne na něj štěkat jako uslintaná fena" vtrhl zničehonic do konverzace Pan M. a poposunul si brýle na nose. Tohle mě umlčelo. S otevřenou pusou jsem zírala před sebe. To od kdy mu začla docházet trpělivost? Pomyslela jsem si drze. Ale má pravdu.
„no jo.. omlouvám se a děkuju za záchranu.. em.. budu opatrnější."
Otočila jsem se na místě a mířila jsem si to k domu. Šla jsem pomalým krokem, a tak pro Harua nebylo tak obtížné, aby mě zastihl.
„Karin! Počkej! Vždyť.. jsi celá mokrá.. nastydneš.." (neměly by mokrý holky dostat spíš horečku? Ale notak Neko!)
Než jsem stihla jakkoli reagovat, oblíkl mi svou mikinu. Byl jen ve slipech. Teprve teď jsem si toho všimla. Jeho mokré havraní vlasy mu lezly do obličeje, a z konečků kapaly po jeho vymakané hrudi kapičky vody. Malinko jsem při tomto pohledu zrudla, ale snažila jsem se to nedát najevo.
„Karin, ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach. Tohle už mi nikdy nedělej! Slibuješ?" Pevně si mě přitiskl k hrudi. Po zátylku mu stekly kapičky vody. Vody.. nebo slz? Haru.. ty brečíš? Podívala jsem se mu do tváře. Opravdu plakal. Pousmála jsem se. A oplatila jsem jeho stisknutí. I opravdoví hrdinové někdy pláčou.

Klišé!!!!! Strašný klišé, a já už nevím, co mám dělat!😠😠😡
Asi bych si měla dělat zápisky.. 🤔
No co, omlouvám se, že jsem tak hrozná spisovatelka, pokusím se polepšit, i swear!!!!❤️

         ♥️vaše zoufalá Neko♥️

P.P.S.: pro otaku, začla jsem vydávat recenze.. Checkněte to 😂😂👌🏻❌

P.P.S.: jen tak do budoucna, plánuju nějaký yaoi, máte se na co těšit 😏😈😈😈😈BaruPraha kociik