Kronika Vesmíru

Vesmír VI. #5, part 2

Jeho ruku jsem přijala, oprášila jsem se a vřele se na na něj usmála. ,,Děkuji mnohokrát! Taky vás moc ráda vidím, myslela jsem, že už se nikdy nezvednu.“ usmál se na mě tak sladce, měla jsem chuť ho sežrat, byl k sežrání..„No, Karin, měli bychom jít..“ „Umm, to asi jo“ řekla jsem, a snažila se chodit, ale značně bylo vidět, že kulhám.. Když už jsem skoro spadla, těsně před zemí mne chytil do náruče, v tu chvíli jsem měla pocit, jakoby se čas vrátil zpátky do doby, kdy jsem byla v nemocnici. Tentokrát ale nebyl rudý ze zadýchanosti, ale proto, že byla zima.. No, tedy, kdo ví, jestli byla zima jemu, možná rudnul z jiných důvodů, ale mě osobně byla strašná zima... Asi si toho všimnul, něžně mě posadil do trávy, sundal si ze sebe své černé sako, a bez mojí spolupráce mi ho oblékl. Bylo mi velké, hlavně přes ramena, a bylo pěkně vyhřáté... Byla jsem okouzlena a v rozpacích, jediné, co jsem mohla v tu chvíli udělat byl trochu přitroublý úsměv. Než jsem stihla udělat cokoli dalšího, zase jsem byla v jeho náruči, lehce se mnou houpal a smál se svým čistým a nádherným smíchem, v tuto chvíli jsem si přála, aby tato cesta nikdy neskončila. Bohužel jsme se už ale blížili k hřbitovu, kde už byli všichni ostatní, a obřad pravděpodobně už začal. Když zastavil před železnou branou, typickou pro hřbitov, jednou rukou otevřel bránu, která ohavně zaskřípala, a když doklapla, postavil mě na zem, a usmál se .. Okouzleně jsem se dopotácela k ostatním, a začala se modlit(já, Pan M. i Stella jsme křesťani). Zanedlouho jsem si všimla, že vedle mě stojí Haru, který se nejspíš taky modlil, musela jsem se pousmát, to jsem nečekala.. Slovo bylo v rukou kněze, a dlouho nikomu nepatřilo.. Po celém hřbitově se ozýval pláč, někde dokonce i křik, a taky dětský smích... Hlavu jsem měla sklopenou, ale neplakala jsem.. Pozornost od země mi vzal jiný hlas, než knězův.. Ten hlas jsem znala!! Počkat.. Co?!

„Byl jsem mu dlouho blízkým přítelem.. I přesto, že jsme posledních pár let spolu nebyli v kontaktu, měl jsem ho vždy stejně rád.. Byl.. To ..Můj..“ pohled na Pana M., jak polyká své slzy a sotva bere dech byl drásající, musela jsem se taky rozbrečet.. „P.ř.í.t-t..e.l.“ Pláč v davu po těchto slovech zesílil, a zase se zklidnil, když se před hrobem objevila další tvář.. WCman....
„Byli jsme vždy přátelé, a, kdo mohl odhadnout, že umře teď jen tak?! Znal jsem ho velmi dobře, měl pevné zdraví, je mi to tak moc líto.. Odpočívej v pokoji, Mirku...“
„Odpočívej v pokoji“ dodali ostatní sborově, jakoby si to nacvičili předem.. Najednou mi vše začínalo být jasné.. Celou dobu jsem ho tedy znala, proto jsem kvůli němu tolik brečela.. Není mou silnou stránkou paměť tváří a jmen, to ne... Lidi si pamatuji jen, když jsou mi více blízcí nebo pro mě udělali něco významného.. Nechala jsem si po tváři stékat slzy, potichu a nenápadně, se sklopenou hlavou, což tvořilo efekt slz padajících z oka na zem.. Lidé pomalu odcházeli, každou chvíli hrobové ticho prolomilo zavrzání dveří, okolo už zůstalo jen pár jedinců.. Zavřela jsem oči, ale proudy slz nepřestávaly, ani jsem se nebránila.. Pomalu jsem se otočila směrem východ, a s chladnou tváří jsem opustila hřbitov.. Šoupala jsem nohama listím, hlavu jsem měla stále sklopenou, poblíž mě skoro nikdo nebyl, a pokud ano, byli to nejspíš jeho příbuzní, nebo kdokoli jiný, kdo ho znal xkrát líp, než já.. Začalo se šeřit, když jsem dorazila k domu, od kterého se šlo na hřbitov.. Všichni teď byli uvnitř a "slavili". V domě se svítilo, avšak světlo mi dovolilo znát pouze obrysy lidí, nikoli tváře.. Sešla jsem malý kopeček a vešla dovnitř. Jedlo se tu, pil alkohol,někdo by to považoval za zlé, slavit, když ti umře přítel, ale už jsme prostě tací.. V málo případech se objeví někdo, kdo ihned po pohřbu jede domů, sedne do kouta a začne vzpomínat.. Život je holt takový.. Všem jakoby se smutná nálada hned vytratila, no, alkohol dělá divy... Pan M. se bavil s WCmanem, ani mě to nepřekvapilo, i když by asi mělo.. Vzala jsem si z pultu několik zákusků, nalila si horkou čokoládu a vydala jsem se i s jídlem ven.. Na sobě jsem měla stále jeho sako, nestihla jsem mu ho vrátit.. No, aspoň mi nebude zima.. Šla jsem směrem hřiště, okolo kterého jsme prošli už předtím, pomáhá mi se jen tak lehce houpat.. Sedla jsem si na studenou houpačku, (to, že byla studená mi teď bylo jedno) pohoupávala jsem se a při tom srkala horkou čokoládu.. Byla jsem utopená ve svých myšlenkách, že jsem si ani prve nevšimla, že vedle mě sedí Haru......
Bylo ticho.. Doufala jsem, že ho  neprolomí debilní větou typu "to je ale větrno..". A taky že ne..

„Hmm.. To sako.. Můžeš si ho ještě nechat.. Chci říct- chci, abys mi ho vrátila jindy.“ tahle věta mě zaskočila. Ani trochu mi nevadilo, že mi začal tykat, spíš.. To slovo.. Jindy.. ,,C-co tím-“ „Karin... Pojď sem.. Prosím..“ Opatrně jsem se zvedla z houpačky a došla k němu.. I přesto, že byla tma, jasně šlo vidět gesto klepání na klín, naznačoval tím,abych se posadila na to místo.. Váhavě jsem si mu sedla na klín, a on mi začal šeptat do ucha: „Karin.. Pamatuješ si mě?“ stuhla mi krev v žilách.
„Huh? M-my se zná..“ „Mhm“ skočil mi do řeči, věděl moc dobře, na co se chci zeptat.. „Karin, zůstaneš v mém srdci jako má první láska, prosím?“

😊😊K, konečně prodnešek hotovo! No, teď dělám hlavně ty "odpočinkový" kapitoly, to se ale brzo změní! Líbí se vám příběh? Doufám, že jo.. Nechci to dál protahovat, mějte se pěkně, a asi v úterý se těšte na další kapitolu!!😍😍
        ❤Vaše Neko❤
P.S.: (Ti, co viděli Free!) jop, vim, jsem hnusná kopirajtka, okopčit postavu i jméno.. Tss.. No co.. Popis sedí, a jméno je pěkný, mno ne? No, avšak vám, co jste viděli Free! držím palce, protože tady je Haru úplně jiný, než v Free!... Takový víc.. Usměvavý?. 😆 Jo a taky neplave samozřejmě 😂😂