Kronika Vesmíru

Rendez-vous

V pondělí ráno jsem se probudila celá zlámaná. Věděla jsem moc dobře, co je dnes za den. A ne, že bych se na něj netěšila, to ne, jen... Jsem z toho všeho měla nepříjemný pocit. Já si totiž vztahy promýšlím, jestli jsou důležité, je-li ten kluk vhodný, znám ho dobře atd. A teď jsem porušila svá pravidla- vždyť do Harua jsem se zamilovala hned napoprvé! To ale může leccos vypovídat- třeba jako že má pravdu. S jedním pravdu rozhodně má. Smrt mojí matky. Kurva! Ne, teď na to nesmím myslet! Vyhoupla jsem se z postele a převlíkla se. Stavím se za Haruem do nemocnice a pak někam vyrazíme. Prý je dnes ve městě pouť. Tak uvidíme..
                        •
V nemocnici jsem se potkala s Haruem. Samozřejmě vytušil, že jsem nesnídala, a dal mi svůj Donut, který se právě chystal nakousnout. A pak jsme vyrazili. Měl pravdu, pouť tam byla. No a, nehledě na to, že jsme byli (dejme tomu) dospělí jsme začli blbnout. Nejvíc jsme si užili strašidelný dům, jo, a taky labutě, to bylo romantický. Nikdy jsem si nemyslela, že si takhle nechutně zaplácám žaludek hned v pondělí.

Když jsme se už dost vyblbli, sedli jsme si na lavičku.
„Karin?" „hm?" „já jen, že tě zbožňuju." políbil mě na ústa a někam odešel. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Haru je fuč. A tak jsem bezduše seděla na místě a čekala, co se bude dít.

„A láska přece prochází žaludkem, no ne?" v ruce držel dva papírové talířky, a kterých byly hranolky a smažený sýr. „Oi.. Dík" vřele jsem se na něj usmála a vzala si tácek, zatímco jsem přemýšlela, jak to do sebe nacpat aniž bych vybouchla.  Trochu jsem se pošoupla, aby měl na lavičce místo

. „A co teď? Celkem se nudim.." odvětil Haru po dojedení. „Mm.. Koik e? " otázala jsem se s plnou pusou. Haru mě pobaveně sledoval. „Hao! Koik eeeeee!" „vypadáš roztomile, ale nemám tušení, co mi říkáš." zasmál se Haru. Polkla jsem. „Ptala jsem se, kolik je hodin. A nedělej blbýho." „Karu-chaan!" řekl tónem malého dítěte. S falšovanou vážností se mi podíval do očí a pak se kouknul na mobil. Plácl mě do čela.
„Wt.. Co to.. Co..to...?" vysoukala jsem ze sebe udiveně.
„13:13" zakřenil se Haru. Praštila jsem ho taky, a on mi to oplatil. Bouchla jsem ho znovu a oplatil mi to dvojitým bouchnutím a sebráním mé fialové čelenky s kočičími oušky. „Heej!" podívala jsem se na něj "uraženě", ale neměla jsem to dělat. Vzal do náruče a kamsi mě nesl.

Položil mě na cosi nepříjemně chladného. A pak se ozvalo podivné vrzání. Téměř okamžitě mi bylo jasný, kde jsem. Mé tělo se dostávalo do vzduchu, a bylo úplně bezbranné. Haru se nade mnou tlemil a já jen čekala, kdy vyletím do nebe.

„Hej vy dva, vypadněte z tý trampolíny!" ozvalo se za náma. Překvapeně jsme se otočili. Za náma stál asi padesátiletej chlap s vybledlou kšiltovkou otočenou kšiltem dozadu. Měl pivní pupek a na něm bílé, vytahané tílko, na kterém byly neidentifikovatelné fleky. Tílko mělo potist s jakousi metalovou skupinou. Tříčtvřťáky s miliony kapsama měl naplněné alkoholem a cigaretami čouhajícími ven. Než se k nám stačil přiblížit, stačili jsme zdrhnout. A kdyby jsme byly v nějakém animáku, určitě by po nás zůstal jen prach.

Pomalu jsme se šourali po ulicích našeho města a doufali, že trapas je za námi. Pak jsme se schovali za roh. Nebyla tu ani noha a panovalo tu bezvětří. Trochu vyděšeně jsem koukala na Harua, ale on mi výraz neopětoval. V očích měl cosi zvláštního- prázdnotu a ignoraci. Byl to dost nepříjembý výraz, a tak jsem radši odvrátila hlavu. Sklopila jsem ji, a nenápadně ho sledovala. Podivně po mě pokukoval. „Haru, já už bych asi měla.." než jsem to stihla doříct, Haru mě pevně chytl za zápěstí a druhou rukou mi zacpal pusu. Ignorujíc zacpanou pusu jsem začla řvát, ječet a pištět. Haru mě pohodil na chodník, pevně mě k němu tiskl a mlčky mě pozoroval.
„KDE SOU?! PROSTĚ KDE!?!" byla jsem naprosto v šoku, neměla jsem tušení, co se tu SAKRA děje. „Haru.. Co.. CO" ječela jsem po celé ulici. Přitisk mě ke zdi a podezíravě mě probodával pohledem. „Ty víš, ty víš.." málem mi zlomil lopatky dalším přitisknutím a pak se ode mě odtáhl a odešel.
Ležela  jsem sama uprostřed temné ulice. Slzy mi stékaly po tričku a cítila jsem, že mám něco zlomené.  A nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, utěšil, prostě NIC. Byla jsem tu sama na to smířit se s tím, že mě právě napadl můj přítel. A že mám asi zlomená žebra. Ostatně, ne že bych mu předtím nějak extrémně věřila,  al zamilovaná jsem byla. A mohla bych a být zamilovaná ještě víc. A to by v mém případě mohlo dopadnout sebevraždou.
Ještě několik minut jsem nehybně ležela na chodníku, a přemýšlela o pitomostech jako  toto, ale zanedlouho přijelo auto. Prudce se otevřely dveře, a nade mnou se kdosi sklonil. Svou čepicí chvilku úplně zbytečně lomcoval až ji nakonec dostal do stejné fáze jako předtím. „Vstávejte, madam. Odvezem vás do nemocnice." hm.. Nemocnice. Asi poslední místo, kam bych teď chtěla.
„Em, já no." v puse jsem měla sucho. „Ale co, to je fuk, pomůžu vám na nohy. Mno, tak vstávat" povzdechl policista a podal mi ruku. Nejistě jsem se o ni opřela a vstala (asi čekal že budu lehčí). Nasedla jsem do auta a jeli jsme do nemocnice.
                        •
Ležela jsem v posteli a snažila se před služkou tvářit, že to jídlo mi moc chutná. V tom se ale otevřely dveře. Do krku se mi dostal knedlík a chuť k jídle přešla úplně.

Puf! No, co myslíte? Rojí se nám tu nová věc :D. Mě upřímně v poslední době přijde moje kniha jako naprostej bullshit. Nepíšu to abyste mě litovali, pamatujte! A taky mě napadaj naprosto epickální a neuskutečnitelný plány, takže emmm.. No nic, mějte se hezky, držte mi palce a paa ❤
❤Vaše Neko-GiGi007❤