Kronika Vesmíru

Ano!

V objetí Yato dakimakury* jsem nechala stékat potůčky slin na koberec. Později mě to asi přestalo bavit a tak jsem se skutálela na zem. To mě probudilo a já nad sebou uviděla usmívajícího Stellu. Co tady sakra dělá?!
„Omlouvám se za vyrušení, madam," začal do mě ironicky pošťuchovat, „ale snídaně je na stole." Pak se přede mnou uklonil jako číšník a pomalu vykráčel z pokoje. „Dobré ráno, mimochodem!" Zakřičela jsem za ním podrážděně.
Zvedla jsem se ze země a pomalu se odplížila ke skříni. Něco jsem si oblíkla a ne moc nadšeně došla do kuchyně. Tam poletával Stella tím svým nadšeným a hrr způdobem. Ale malinko víc než častěji. Jen jsem nd tím protočila oči. Sedla jsem si ke stolu a namazala si rohlík s máslem a položila na něj šunku. Dala jsem se do jídla, a n chvilku jsem zalitovala, že ještě neexistuje něco, co by vás nakrmilo. „ co že tak nadšenej" odfrkla jsem sui směrem ke Stellovi, aby se neřeklo. „noo..umm.." Vysoukal ze sebe stydlivě a začervenal se. „Pamatuješ si tu.. Holku?" „Ta co tu uklízela? Sofie?"
„jo.." Odvětil Stella malinko vytočeně a povzdechl. „Hele dala mi druhou šanci. Chci to s ní ještě zkusit. Je taková plachá no." „To jsem si všimla"
Uchechtla jsem se ale hned jsem toho radši nechala. „Tak si to s ní teda užij. Jo a můžu bejt upřímná? Vůbec se k ní nehodíš, myslim že by sis mohl najít někoho lepšího. Ale nechci ti do toho kecat." Mrkla jsem na něj a s dalším rohlíkem se sýrem jsem zamířila do pokoje. Stella vypadal, že něco chtěl říct, teda řekls bych, protože byl kapku rudej. Ale co? Vlastně je docela sranda ho srát. No jo, jsem škodolibá ke svému bratru. V pokoji jsem malinko váhala, co dělat, ale nakonec jsem napsala Haruovi. Jak jinak. Tak jsem vyšla ven, a nastoupila do autobusu, který jel k němu domů. V autobuse mě přepadl takový nepříjemný pocit. Jako když jedete na černo a bojíte se, že nastoupí revizor. A nebo dokonce už nastoupil. Jenomže žádný revizor tu nebyl a lístek jsem měla. Po výstupu mě začala bolet hlava, a jako první mě napadlo sáhnout do kabelky pro paralen. No jasně. Trochu nervózně jsem kráčela po vylidněné ulici a doufala, že se to zlepší. Sedla jsem si na nejbližší lavičku, a tam je mě přišel nějaký plešatý muž středního věku. Mám pocit, že to ty prášky maopak zhoršily.
„Ahoj Karin" začal mile. Trochu podezíravě jsem se na něj podívala a le hned jsem zase sklonila hlavu do klína protože na hraní si na Sherlocka teď nebyla vhodná chvíle. „Asi jsem tě rozrušil. Onlouvám se. Chceš někam dovést? Protože si nemyslím, že jsi sem přišla sedět na lavičku" uculil se na mě menápadně, a já se ani neotravovala se na něj otočit a utrápeně kývla. Potřebuju oporu. Pomohl mi na nohy a já mu dala ruku kolem ramen. Kulhavě jsme se plížili a jako vybitá GPS jsem mu ukazovala směr. Po třikrát delší době, než to k němu trvá obvykle jsem se zastavila už celkem sama jsem došla po zhradní cestičce až k domovním dveřím. Už už jsem se chystala stisknout kliku, když v tom mě prudce stiskl za rameno. Ten člověk. Je mi povědomý. Já ho znám. Kdo to je?!..
„a co za to?!" Sykl mi do ucha a já nevěděla, co dělat. Chvilku jsem strnula na místě, ale pak jsem zbystřila a hbitě otevřela dveře. Rychle jsem za sebou zabouchla a z druhé strany se ozvala pěst do dveří. Bála jsem se. A Haru nikde. Do očí se mi nahrnuly slzy a já zakřičela jeho jméno. To slovo se rozlehlo po celém domě. Po schodech dolů se vyřítil vysoký černovlasý kluk.
„KARIN!!" vykřikl a přiřítil se ke dveřím. Chvilku je držel, ale pak je pustil. Wha? On? Strnule jsem stála přede dveřmi a byla jsem v šoku. Prudce se otevřely dveře a já letěla pryč. Až potom jsem si uvědomila, že jsem Harua strhla na zem. Nějak mě přetočil pod sebe a zvedl se. Pevně jsem se ho chytla za ruku, zatímco se k nám ten muž blížil. Haru mou ruku také pevně stiskl, a pomohl mi na nohy. Utekli jsme mu do kuchyně, a tam jsem zděšením padla na gauč. Haru si ke mě přisedl, a trochu neohrabaně mě pohladil po vlasech. Ve skutečnosti na ně prudce tlačil, spíš jakoby je strhával dolů. Otočila jsem k němu hlavu a samým zděšením jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Jeho oči byly narudlé, duhovky šly dožluta a vůbec se nekoukal na mne. Jeho hlava byla otočená dopředu. Bála jsem se ještě víc. A jeho ruka, která se stále ještě dotýkala mých vlasů měla nechutně vystouplé žiíly. Měl takovou prasečí růžovou barvu. V mých očích zavládla panika. Najednou se otevřely dveře. Zprvu jsem si myslela, že v nich bude stát psychopat s nožem v černém, ve skutečnosti tam stál ten týpek. Plešatý, v divném asi kovovém červeno-žlutém oblečení se slunečními brýlemi. Za první variantu bych asi byla radši. Znovu jsem se otočila na Harua. Měl rudší oči a stále více se podobal obludě. Jeho ruka se už nedotýkala mé hlavy, ale byla zaťata v pěst. Byl vlastně nehybný. Jen dýchal způsobem , že někoho každou chvíli zabije. Teď jsem cítila, jakobych ztratila úplně vše.

„CO JSI S NÍM PROVEDL!!" Vykřikla jsem ze všech sil, a najednou jsem ucítila známý pot rukou na své tváři. V ten okamžik z něj vyšla všechna zlost a já se k němu přitiskla. Potom mě pustil a vstal. Byl odhodlaný něconudělat. Ale bála jsem se. Tiskla jsem víčka k sobě a čekala, kdy se ozve výkřik oznamující konec. Najednou jsem byla ve vzduchu. Já jsem.. Mrtvá? Nejistě otevřu oči, le místo čisťounkého nebe mám nad sebou svého přítele jako zrůdu. Utíkajícím před člověkem, který mu něco provedl. V jeho očích ale stále byla ta jeho něžnost. Někde pod vrstvami peří. Zavřela jsem oči a usnula jsem.

„Nech nás být, Savonaute!" Vytrhlo mě z celkem klidného spánku. To byl celou dobu.. On? Zabořila jsem svou hlavu na Haruovu hruď a plakala. To nemůže být pravda. Co víc po nás chce? Haru mě konejšivě hladil po zádech a můj pláč po chvíli ustal. Prosím, už víc ne. Ať už je tahle celá záležitost za námi.
„Už je pryč" uklidnil mě Haru. Políbil mě na čelo a pomohl mi z gauče na nohy. „Co.. Chtěl? Co se ti stalo?" Vydechla jsem ze sebe neklidně.
„Karin, už dýl je se mnou něco v nepořádku. Jen si to neuvědomuju. Vždy jakobych v tu chvíli ztratil mysl. Jsem posedlý. A dnes jsem konečně zjistil, čím. Teda spíše kým. Měli bychom s touhle celou maškarádou něco dělat. A mě už napadlo, co a jak. Ale sami to nezvládnem. A určitě víš, kdo nám s tím pomůže."

Čus! Lidi jsem moc líná si to po sobě přečíst, omlouvám se. Doufám, že se to aspoň trochu dalo a malinko vás to hodilo do děje. No ale já už bych měla jít spát a rozhodně mi napište! Luv ya 💕💞
❤️Vaše Neko❤️
*=většinou 150x50 polštář s potiskem anime postavy