Kronika Vesmíru

Vesmír VI #3

Ospale jsem si promnula oči, a podívala se na čas. Cože?! 12:21 ?!? Posadila jsem se do tureckého sedu, a zabalila se do deky. Zadívala jsem se před sebe, kde byla prázdná postel. Po tváři jsem si nechala stéct slanou kapku. Z upřeného pohledu mě prudce vytrhl zvuk otevírání dveří, tak prudce, že jsem nadkočila. ,,Pardon,ehm, dobré ráno, vyspala jste se dobře? Co rána? Bolí?" zhluboka jsem si oddychla, doktoři umí nahnat hrůzu! ,,Eh, dobré, už to tak nebolí, a vyspala jsem se nádherně. Díky. Pane, doktore, kdy už mě pošlete domů?" nejistě na mě obrátil tmavě hnědé oči, a pak odpověděl. ,,Víte, abych pravdu řekl, asi vás pustíme už dnes. Přeci jen, tři dny už je docela dlouhá doba. Tedy, pokud tu ještě nechcete zůstat..." trošku se pousmál nad posledními slovy,asi(a doufám) to myslel ironicky... úsměv mu náhle zmizel, asi si všimnul, že mě do smíchu není. To ale nevěděl, jak moc mě jeho odpověď potěšila, jet pryč z tohohle... Obydlí...ehm. ,,Tak tedy, zavoláme panu Mrvičkovi, nebylo by bezpečné vás poušet samotnou. Ještě jednou se omlouvám za vyrušení, za chvilku přijdu. Díky" Začala jsem pořádně vnímat situaci, jěště před chvílí jsen byla hozená do svých myšlenek. ,,Mhm" bylo jediné, co jsem řekla, dokonce s úsměvem, a sledovala jsem odcházejícího doktora. Po doklapnutí dveří mi pohled zůstal u úniku. Aah... Za pár hodin otevřu tyhle dveře, a nehodlám je znova otevřít.... Nechala jsem si hlavu spadnout na poltář, zaslouží si to... Najednou se rozevřely dveře. Zvedla jsem se a nemohla uvěřit svým očím.. Hmm.. Anebo několik minut? ,,Dobrý den, Karin, rád vás vidím." ,,Dobrej, taky, ani nevíte jak. Když dovolíte, zbalím si. Díky moc." Byla jsem neskutečně šťastná, nastal ten okamžik, kdy se dotknu té nechutně plastové kliky, a nechám tento pokoj někomu jinému...,,Ovšem, tak tedy, půjdu za doktory, sám potřebuji něco vyřešit. Určitě nebude těžké mne najít." potřebuji něco vyřešit|vyšetřit.... No nic, dám se do balení. Tedy, dát těch pár věcí do igelitky nebylo tak namáhavé. Už byl jen čas se převlíct. Svělé... Se vší radostí jsem ze sebe div opatrně sundavala to bílé ohavné oblečení. Namísto něj si oblékla své oblečení. Šedé džíny byly úplně promrzlé, ačkoliv mi přišlo, že tu je nejmíň tak 100°. Nasadila jsem si vínové tílko, a naštěstí až v tuhle chvíli se otevřely dveře. Dva lidé stáli ve dveřích, jednoho už jsem znala; mladý, pohledný doktor, a mladý, pohledný asi pacient. Dotor se na mě usmál, a já na něj. Zvedla jsem se, že už půjdu, ale dotkor spustil. „Už odcházíte? Tedy- doufám, že je vám lépe." věnoval mi roztomilý úsměv, a já širokým úsměvem dala na jevo, že je mi fajn. Dotkla jsem se kliky, byla vážne studená. Naposledy jsem se usmála, dodala poslední ,,Nashledanou.", a ani jsem nepostřehla reakci a stála jsem na chodbě. Něco jsem ale zpozorovat stihla. Nový pacient sedělna posteli vedle mě, což znamená.. Ne! Nechci! Už ne! Prostě jsem si nedovolila pustit do hlavy smutné příhody. Zavřela jsem na vteřinu oči, aspoň lehká vzpomínka, a kupodivu jsem neměla mokré oči. Tedy spíše díky bohu. Stála jsem u dveří od mého bývalého pokoje, a slyšela jsem tiché doklapnutí dveří. Doktor se na mě usmál, a já nejasně na něj. ,,Pokud dovolíte, doprovodím vás za Panem Mrkvičkou." ,,To bych vám byla velice vděčná, děkuji." díval se na mě zvláštním, ale milým a roztomilým způsobem, bylo to nenápadný, a přesto to vypovídalo... Něco typu... Díky, za to, že žiješ? Ale ne, vždyť ho znám sotva čtyři dny... Šli jsme chodbou, kterou jsem si tak zhnusila. Dolů po schodech, po kterých mě nesli, a další chodbou, kde jsem nikdy nebyla. Tam už stál Pan Mrvička, čekajíc se dvěma doktory. Usmál se, a podal mi pytlíkový sáček, nejspíš s donuty (ví, co mám ráda) ,,Tak tedy, vyrazíme, rád vás vidím. Koupil jsem vám donuty, dobrou chuť." ,,Děkuju, taky vás moc ráda vidím." pousmála jsem se, ale pak mi došlo, že to muselo vyznít jako 'Hlavní je, že už mě odvezeš domů'.. Pan Mrkvička si toho zřejmě nevšiml, velká úleva. Zanedlouho jsme byli u auta, které prozrazovalo stav jeho peněženky. Jop, teda spíš, stav peněženky momentálně. Otevřel mi dveře černého mercedesu, gentelman. Zasednul za volant, a luxusní auto se rozjelo. Netrvalo dlouho, a dveře auta mi byla zase otevřena. Achhh.. Ocitli jsme se před starou známou vilkou, dlouho jsem tu nebyla. Všimla jsem si návštěvy, velmi milé návštěvy. Stella se ke mě rozběhl, a mě div nevyskočilo srdce z hrudi. ,,Ahoj Karin, byla to doba, co?" Za tohle si vysloužil objet. Byla jsem štěstím bez sebe, přišlo mi, jako bych nebyla doma roky. Šla jsem dolů po zahradě, chtěla jsem se pokochat pohledem na jezírko, které je úplně vzadu na zahrádce. Teprve při pohledu na něj skutečně vím, že jsem doma. Posadila jsem se do trávy, zavřela oči, a jala se přemýšlet. Kolem vál vítr, a zpívali ptáci, tohle vážně odplaví všechny sarosti. Sakra. Najednou jsem úplně zapomněla, kdo jsem, možná náznaky samoty...? Ani bych neslyšela blížící se hlasy. Hlasy se přibližovaly, a mě se vracelo vědomí o sobě sama...... ,,Karin,eeh, necheš jít domů? Musí ti být zima, strávilas tu přes hodinu! Pojď domů, je tam teplo, a.. Pan Mrvička uvařil kakao! A taky.. Masalu..." aawww, Stella je ukrutně roztomilej, když přemlouvá.. ,,Tak tedy.. Pokud masala.. Tak teda jdu!" věnoval mi roztomilý úsměv s dolíčky, které ráda moc nemám, ale ty jeho jsou prostě okouzlující a rozkošné... Teprve pak mi situace došla. Ano, skutečně jsem se nechala vylákat z nejkrásnějšího místa na světě pitomym indickym čajem... Jsem to ale kráva...! Následovala jsem Stella, který asi nepostřehl, že neumím chodit|běžet 100 km v hodině. No co, znám to tu dobře, a zas taková tma není.. Ale už se šeří..... Když jsem otevřela dveře, vhrlo se na mě teplo, a taky vůně masaly. Že by bylo nejkrásnější místo na světě domov? Vešla jsem do kuchyně, kde byli mimojiné dva lidu, které neznám. Pan Mrvička, jakožto starší (teď nemyslím to, že je mu přes
5 000 000 000 let, berme ho jako obyčejného sedmdesátiletého muže) bral jako povinnost nás seznámit.. Jména jsem si nezapamatovala, kolikrát v životě je přece jen uvidím?? A taky.. Jsem už nemohla čekat na masalu.... Namířila jsem si to k hrnci plného kořeněného čaje, a popadla jsem kočičí hrnek. Všimla jsem si hrnce, většího, než ten s masalou, obsahující hnědou tekutinu. Bylo mi hned jasno... Obrátila jsem se ke svému hrnci, nebo spíš hrnečku, hrnec s kakaem byl oproti němu giga. Po chvíli se k němu nasáčkoval jeho jediný uživatel, a blaženě si dolil zbytek hrnce. Došoural se ke křeslu, a začal nadšeně popíjet. Posadila jsem se k ostatním, ačkoliv jsem věděla, že je to zbytečné.. Do konverzace se nechytnu, nemám nikdy absolutní tušení, o čem se mluví.. Znuděně jsem se otočila, za mnou seděl opuštěně v pohodlném křesle se svým hrnkem kakaa Stella. Vypadal spokojeně, jemu je vždycky šumák, jaká je situace, je to ještě tak trošku dítě. I když byl sám se svým hrnkem nadmíru rozhodla jsem se spokojený, rozhodla jsem se za ním vydat. Ještě chvíli jsem seděla u stolu, třeba z rozhovoru něco pochytnu...a..nebo taky ne... Nejdříve jsem si šla do kuchyně dolít masalu, ale cestou zpátky jsem zakopla, a doklopýtala až ke Stellovi. Ten samým vzrušením ze svého nápoje nevnímal, že měl momentálně vařící flek na rozkroku, tím pádem vyjeknutí bylo opožděné. Neúmyslně jsem se dala do smíchu, a po chvíli Stella vzdal "naštvanost", a přidal se ke mně. Smáli jsme se vážne nahlas, a Pan Mrkvička a jeho návštěva nás okřikli jako malé děti nepříjemným 'PŠŠŠ'. Smích nešel zastavit, ale snažili jsme se aspoň zpotišit, ale nepodařilo se a tak jsme nastavili zase LOUD MOD. Byla to hrozná sranda, takhle jsem se kvůli totální kravině už dlouho nezasmála. A navíc- s ním je smích jako galaxie,nikdy nekončící, teda, nikdo neví, jestli má konec, přesně jako Stellův smích. Několikrát se snažil Stella zalapat po dechu. ,,J-já bych se asi m-ěl převvlíct." jeho chcrochtání mi prostě nedalo, ale pokusila jsem se zvážnět. ,,Asi jo, stejnak tu začíná bejt nuda. Já si doleju masalu, když dovolíš." postupně jsem se začala tlemit, ale brzo jsem přestala. ,,S MASALOU SE ODE MĚ DRŽ DÁL!!!!" řekl "vážně" Stella, načež jsme se dali do smíchu. Avšak reakce ostatních tvrdily něco jiného. To bylo jasné gesto k odchodu. Stella šel do svého pokoje se převlíct, a já si sedla i s masalou za počítač, vždycky mu to strašně dlouho trvá. Rozklikala jsem vše, kde na mě mohly čekat nové zprávy, a na všem(př. Skype, Pinterest,FB) si mě přidal někdo nový!! Jen na FB měl svou profilovou fotku, byl mi sakra povědomý!! Nikdy nerozklikávám profily, pokud danou osobu znám, tak si jí prostě přidám, pokud ne, nechám to plavat. Myslela jsem si, že to bude asi nějaký Stellův kámoš, který mě našel přes Stellu, ale pak mi došlo, že nemá smysl to řešit. Konečně přišel Stella, nás však nenapadalo, co bychom mohli dělat. Nakonec jsme skončili u poslouchání nightcoru*[najkóru] a mepu**. Dostalo nás to do anime nálady, (který oba milujeme) tak jsme si pustili něco romantickýho, první, co nám vyplivlo kissanime.(BTW,žánr navrhl on. Divný...) bylo to vážně přehnaně sladký, a k mému obrovskému údivu se do atmošky vlil Stella víc, než já. Pořád se ke mně tulil, brečel,(nepopírám, že já ne) zkrátka všechna mužnost z něj odešla. Dokonce ani při těch nejvíc přeslazenejch scénách nezavíral oči se slovy fuj..(což obvykle dělá) Bylo to hrozně roztomilý, ale někdy mě to už začínalo kapku lézt na nervy. Narozdíl od něho jsem byla při vědomí. (zatímco on si plaval v srdíčkové koupeli) Zkoukli jsme asi osm dílů, tak jsme se rozhodli, že už půjdem spát. Zítra je sobota, nechám ho spát u sebe.. Bez rozmýšlení jsme se objali, osm dílů romantického anime se na vás ''tak trošku'' zapíše. Musela jsem si stoupnout na špičky, je fakt vysokej.. Pevně mě stiskl kolem krku, a já jeho taky. Snažila jsem se to celé brát jen jako bratro-sesterská láska, vždyť je to jen objetí... No, on mě však i políbil... To děláme jen na narozky....sakra, romantiko, vrať mi mého bratra!! No...anebo nemusíš.. Bylo to fakt roztomilý, i když jsem byla červená od hlavy až k patě, a sourozenecká láska přesahuje meze, cítím se úžasně. Zabořila jsem svůj obličej do jeho blond vlasů, a pevně ho stiskla. On mě na oplátku stiskl tak, že mi každou chvíli vyrazí dech, a já mu to oplatila. Ozvalo se oslabené a tiché zalapání po dechu, mám asi dobrý stisk.. Stiskla jsem ho už slaběji, a zabořila obličej do jeho trika. Voněla jeho typickou nepopsatelnou vůní, která je.. Prostě... Nepopsatelná.. Už jsme se rozhodli se pustit, usoudili jsme, že máme žízeň. Došla jsem tedy do kuchyně v 1. patře, (v domě jsou dvě- v přízemí a v 1. patře.) a nalila jsem nám aloev. pití. Ze srandy jsem mu dala růžové brčko. Nálada mu buď zůstala, nebo si toho prostě nevšiml. Tak příště... Dopili jsme lahodný nápoj, a podle času (23:32) jsme usoudili, že už půjdem spát. Usnul poměrně rychle, já usínám pomaleji.... Opatrně jsem tedy otevřela velké okno, sedla si do něj, a čerpala teplý vánek. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala.. Nádherný pocit........ Pomalu usínám.... Mým zachráncem se stalo škrábání na dveře, to bude asi Gigi,[Džidži] moje černá kočka. Zvedla jsem se, a málem jsem spadla na Stella. Pripomnělo mi to dněsní scénu, za kterou jsme byli vykopnuti z obýváku, haha. Otevřela jsem kočce, pomazlila se s ní, a zalehla. Kočka (velmi hlasitě) po chvíli odešla, slánek malá koťata moc nebere.. Pousmála jsem se, byla jsem šťastná, že jsem zase doma. S klidnou hlavou jsem se dala do spánku... Co na mě čeká příště??

*upravená hudba- zrychlená
**písnička (video), do které se přidávají úseky z anime..

Ehh.. No lidi, řeknu vám, takhle jsem se rozepsat jsem v plánu neměla!.. Původní cíl 1000 slov se prodloužil o 990 slov... Omlouvám se všem, co to baví, že jsem dlouho nic nevydala.. Nedávno jsem si to pročítala, a došlo mi: panebože, koho to má sakra bavit??! Pak se mi ale ozvala kociik, a chtěla po mě další kapitolu.. Záchrana 😍😍.. Tak teda, budu ráda za feedback, a další čtenáře 😆😆

❤Vaše Neko-GiGi007❤

Ps.: na obrázku má být Stella. Asi to není moc vidět, ale ten gif je prostě dokonalej ^^ abych řekla pravdu, mně tam sedí víc zelené oči, on je to tak trošku osoba, která skutečně žije xD (blonďák, zelené oči, má rád kakao, anime a jako holka se měl jmenovat Stella..takže..tak x3)
P.P.S.: ve skutečnosti je na obrázku (anime postava) Akihito, z Kyoukai no Kanata