I Know You

2 - Ground

Harry points of wiew

Byl jsem už psychicky na dně svých sil a fyzicky asi taky. V hlavě jsem si přehrával svůj život stále do kola, co jiného jsem měl dělat? Jako každy den i dnes tu byla Katarina a držela mě za ruku.
"Leonardo mi udělal ultrazvuk. A... a....řeknu ti to zítra. Dnes na to nemám. Omlouvám se." To bylo jediné co jsem vnímal. Naše malé miminko už musí být o dost větší. Chtěl bych vidět Katarinu s těhotenským bříškem, vybírat oblečení pro Lukeho, stavět dětskou postýlku.. A co dělám? Nic, pravděpodobně ležím jak hadrová panenka a slyším jen okolní zvuky. Kdybych mohl něják reagovat, ale ono nejde nic udělat. Den na to znovu přišla Kat a řekla tu nejlepší věc co jsem mohl zatím slyšet.
"Budou to dvojčata Harry. Budeme mi vysněného chlapečka i kouzelnou holčičku. Kéž by jsi to viděl. Tak mě to mrzí. Strašně moc. Omlouvám se Harry." Kdybych mohl, břečel bych štěstím. Budeme mit dvojčátka. Dvě krásné děti, to není možný.

Leo je tu poměrně často. Mluvil na mě jako Kat ale nedrží mě při tom za ruku. Prostě jen mluví a nebo přijde pro Katarinu že je tu moc dlouho a měla by se najist.
"Kámo. Měl by jsi se na ni podívat. Snaží se smát i když ji to bolí. Dává si to za vinu. Nejí a strašně zhubla. Tímhle stylem to dlouho nevydrží."
Bál jsem se o ní a o miminka, strašně moc. Chvilku po tom co Leonardo odešel mě pohladila něčí ruka po tváři. Nepoznával jsem jí byla to Jen kost obalená v kůži ale pak promluvila ona osoba a já to mu nemohl uvěřit.
" Už jenom měsíc. Přeji si aby jsi u toho byl Harry. Omlouvám se."
Nevím jaky je dátum, hodina, den, prostě nic. Jediné co dokážu rozpoznat jsou dny které ubíhaji. Síce nevím jak ale dokážu to. Dnes jsem zjistil jednu zásadní věc a to jem díky Katarině. Muselo uběhnout 8 měsíců co jsem takhle mimo.

Katarina se tu dlouho neukazala. Začínal jsem se o ní bát, nevím co se dělo nevím nic. Jediný kdo sem chodil byl Leo ale nezmínil se o ní. Chyběl mi jeji hlas i jeji dotek. Chyběla mi už jen jeji přítomnost.
Moc jsem nevnímal, nemělo to cenu. Zničeno nic jsem ucítil dotek na ruce. Byla to Katarina, jen ta se mě tak opatrně dotýkala.
"Ahoj Harry. Promiň ze jsem tu dlouho nebyla. Byla jsem v nemocnici. Narodili se. Jsou tak krásní. Budeš skvělí táta Harry. Jen se mi probuď. Prosím. Omlouvám se. Odpusť mi." Narodili se a já u toho nebyl. Srdce jsme měl na dva kusy. Nedokázal jsem normálně uvažovat. Chtělo se mi řvát, něco rozmlátit, brečet ale nemohl jsem. Propásl jsem narození našich děti. Posbíral jsem poslední síly a snažil jsem se pohnou, jakkoliv reagovat ale selhal jsem. A tak jsem vypnul.
Od toho dne jsem nic nevnímal ani když na mě někdo mluvil. Byl jsem sám, chtěl jsem umřít. Nedokážu už takhle zůstat dýl. Byli to muka, jak dlouho to bylo teď? Rok? Dva? Co když uběhlo 10 let a Katarina si někoho našla? Neměl bych jí to za zlé, byl bych rád že je šťastná. I kdyby to bylo beze mně. Naše děti by měli otce který by jim šel příkladem, rozmazloval je, pomáhal a měl by je rád jako je mam rád já i přes ti že jsem je nemohl zatím poznat.

Katarina points of wiew

"Upadla jsem." Řekla jsem a pustila jsem ho. Přešla jsem k Harryho posteli a chytla jeho ruku. Dost mě jeho dlaň pálila, jak jsem měla svoji ruku studenou. Ale byl to Harry.

"Upadla?" Zeptal se a nadzvedl obočí. Začal si uklízet na svém stole.

"Jo upadla. Nic to není. Upadla jsem Když jsem běžela." Řekla jsem a koukala na Harryho.

"No dobře. Máš deset minut jo?" Řekl a odešel. Kývla jsem hlavou a koukla jsem se na Harryho.

"Moc se omlouvám Harry. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit to jen moje... chci říct. Sakra je tak těžké na tebe mluvit když nevím jestli mě slyšíš. Když nevím co všechno mužů říct. Když... stejně si za to můžu sama a...." povzdechla jsem si a otřela si tváře.