Druhý díl neuvěřitelného příběhu Katariny a Harryho. Změna může být hodně zla a nebo hodně dobrá, záleží jaká bude.
Druhý díl, takže i další spolupráce s @tynka_99.
První díl můžete nalézt na jejím profilu.
To už jsem v pekle? Bylo první co jsem si řekl když jsem otevřel oči. Vypadalo to tu stejně jako u Leonarda v pokoji. Párkrát jsem zamrkal jestli se mi to nezdá. Taky jsem pohnul rukama, když jsem se na ně pořádně podíval byli to jen kosti obalené potetovanou kůži. Opatrně jsem se posadil, žebra mě už nebolela a tak jsem se poradně nadechl. Odkryl jsem ze sebe peřinu a zkusil spustit hody z postele. Byli o dost lehčí než si pamatuju. Nohy se dotkly studené podlahy a tak jsem se zkusil postavit, to už ale šlo o něco hůř. Přece jenom se mi to po chvilce povedlo, pokoušel jsem se pohnout vpřed ale nedalo se to. Zamotala se mi hlava a já okamžitě spadl zpátky do postele.
Abouth points of wiew
Vzbudila jsem se ráno. Nevím jestli předtím přestali plakat, byla jsem strašně mimo. Postavila jsem se na nohy. Chvíli mi trvalo, než jsem do nich dostala tu správnou rovnováhu. Došla jsem do jejich pokojíku a prohlédla si je. Byli v pořádku a vzhůru. Postarala jsem se o ně a pak je uspala písničkou. Mohlo být odpoledne. Tak bych to viděla, podle tepla, které už ve vile bylo. Zvedla jsem se a vydala jsem se na chvíli za Harrym. Došla jsem tam a nikdo nebyl vevnitř. Jen Harry. Bledý a hubený tak jako nikdy jindy. Sedla jsem si k němu. "Mrzí mě to." Bylo jediné co jsem řekla. Hlas už se mi stratil. "Asi to.... asi to vzdám Harry." Vzlikla jsem. "Nechám ti je tady. Někdo ti je zatím pohlídá." Řekla jsem zcela vážně. Byla jsem plně rozhodnutá. Stejně bych to uz dlouho nevydržela. Jen si ulevím od bolesti. Děti to zvládnou beze mě lépe než se mnou.
Trochu jsem sebou škubnul když sem uslyšel své jméno. Otevřel jsem oči a párkrát mrknul, abych lépe viděl ještě jsem si je promnul. Na židli vedle mě seděla nějáka slečna. Mohlo jí byt tak 18-20.. Vypadala utrápeně, zníčeně, nevyspale ale i tak mi někoho strašně moc připomínala ale koho, to nevím. ,,ehm, ahm" něják jsem si odkašlal protože když jsem se pokusil něco vyslovit nešlo to. Takže asi važně jsem už v pekle.
Už jsem se plánovala zvednou a jít k nejbližšímu mostu. Ale on si odkašlal. Koukla jsem se na něho. Celým mim tělem projelo tolik emocí. Už jsem stála a moje nohy mě zradili. Podlomili se mi a já skončila na zemi. "H...harry" vzlykla jsem a pak jsem se naplno rozbrečela. Koukala jsem na něj a nemohla už ničemu uvěřit. Jen jsem seděla na zemi, koukala na něj a plakala.
Vyslovila moje jméno a skácela se na zem. Vzlykala a zírala na mě jak kdybych byl boží zjevení. ,,C-Co.." Dostal jsem ze sebe, v krku jsem měl uplně vyschlo a tak jsem sotva promluvil.
"Omlouvám se." Vzlykala jsem a pokoušela se postavit. Nohy mě pořád zrazovali. "Strašně se ti Omlouvám Harry." Plakala jsem.
Zajímalo mě za co se omlouvá. Chvilku jsem přemýšlel jak se co nejkratší otázkou zeptám. Nakonec jsem se zmohl jen na pouhé jedno slovo. ,,Proč?" Zachraptěl jsem. Stále jsem ležel a pozoroval co se bude dít.
"To já za to můžu. To já jsem ti ublížila. Strašně se omlouvám Harry. Odpusť mi to. Nechtěla jsem. Já.... viděla jsem tu kulku a... Omlouvám se Harry. Prosím odpusť." Vzlykala jsem a konečně se postavila. "Dojdu ti pro vodu." Řekla jsem o trošičku klidněji a přešla jsem k umyvadlu. Do skleničky jsem mu dala vodu a donesla mu to. Nevěděla jsem jestli bych ho směla obejmout. Dotknout se ho. Třeba se zlobí.
Chrlila ze sebe slova a já se snažil pochopit o co jde. Kluka, ona a já. To je jediné co jsem pochopil a že mi údajně ublížila ona. Ale kdo to je? Podala mi sklenku vody a já jí na dva loky vyprázdnil. Bylo to příjemné schlazení. ,,Děkuju," řekl jsem. Stále jsem chraptěl ale mluvilo se mi lépe. ,,Já no.. Můžete mi...Říct co se přesně stalo?" Mezi slovy jsem si dával pauzu protože nepříjemné škrábání mi nedělalo dobře. Na konci poslední věty jsem skoro nemohl mluvit.
"Můžete?" Zarazila jsem se. On si to nepamatuje. Možná ani mě. To snad. Ne. "Ty si... ty si mě nepamatuješ že?" Řekla jsem a sklopila oči. V tu chvíli dovnitř přišel Leo. "Harry." Zarazil se.
,,J-já nevzpomínám si na vás.. O-omlouvám se.." Vykoktal sem ze sebe. Vedle mé postele teď stala ta mě neznámá dívenka a Leonardo který na mě hleděl vykulenýma očima. ,,Šípková ruženka se nám probrala ze zimního spánku?" Pronesl se smíchem v hlase.
"Nepamatuješ." Pronesla jsem a polkla. "A jeho si pamatuješ?" Řekla jsem a ukázala na Lea. Chtěla jsem zemřít. Cítila jsem se mrtvá. Z oka mi ukápla slza a za ní další.
,,Lea? Ano toho si pamatuju. Vás si nepamatuju ale někoho mi připomínáte. Jen si nemohu spomenout koho." Řekl jsem svoji nejdelší řeč zatím. V krku jsem měl opět uplně sucho a tak jsem se natáhl pro prázdnou sklenici. Ta dívka hned zareagovala. Sama si ji vzala a natočila do ni vodu. ,,Děkuju.." Naznačil jsem ústy když mi ji podávala.
Kývla jsem. Stoupla jsem si a chvíli stala jako solný sloup. Slzy plně smáčely mě tváře. Leo se na mě koukal smutně a pak přešel k Harrymu. "Kámo a koho si ještě pamatuješ. Pamatuješ si tvoje děti?" Zeptal se a to už jsem nevydržela. Rychlé jsem odešla a vyběhla z vili ven. Utíkala jsem pryč. Leo za mnou něco volal, ale neslyšela jsem ho.
Leo na tu dívku volal ale nevrátila se. ,,Dě-děti? Jaké děti?" Ptal jsem se. Muže mi sakra někdo vysvětlit co se děje? Už je toho moc. ,,No pamatuju si tebe, Annu, Vi, Charliho, Christiana a Nicka." Odpověděl jsem na jeho otázku.
Doběhla jsem až k mostu. Zastavila jsem se pouze na vydýchání. Pak jsem udělala dva kroky, které mě dělili od okraje. Poslední krok. Pod nohami jsem už neměla nic.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Co říkáte na tuto kapitolu? :O Jak si myslíte že to dopadlo s Kat? :)
