Kiss me in the rain (cz/sk)

12. kapitola

,,Cože? Hana mě miluje?" zeptal se stále ještě překvapeně.

,,Bohužel ano a tu růži, kterou si mi dal.......řekla jsem jí, že to je od tebe, ale pro ni," pošeptala jsem provinile a sklopila jsem hlavu.

,,Víš co?" zeptal se nadšeně a já jsem na to jen oněmněle zakroutila hlavou.

,,Dobře si udělala, jelikož Hana je tu už dlouho a já ji chci poznat lépe, protože.....jak bych to řekl..." v tom jsem ho přerušila, ,,Ty ji miluješ, že ano?"

,,Jo, ale prosím tě hlavně to nikomu neříkej."

Při těch slovech mi přišel velice roztomilý a citlivý.

,,Neboj, ale měl by si jí to říct, protože za měsíc odjíždí."

,,No a to je právě ten problém. Když jí teď řeknu o svých citech, tak spolu nic nebudeme moct zažít. Chtěl bych ji vzít na pouť, do kina, do parku, na večeři a tak, ale moje matka mě tu střeží, a kdybych jenom obejmul kohokoli opačného pohlaví, hlídala by mě ještě více, než teď, což už by bylo moc. Chci být s ní, ale brání mi v tom má matka a navíc, Hana za měsíc odjede a já odtud nemůžu pryč. Vztah na dálku by byl složitý a chyběl by mi jakýkoli fyzický kontakt s ní."

Wow, tak tohle bych od kluka nikdy nečekala. Takové upřímné vyznání.

,,Mám nápad. Hned teď jí to musíš říct. Budu stát za dveřmi našeho pokoje a následně mě zavoláš a společně to vyřešíme," řekla jsem s velkou nadějí v hlase a jemu se rozzářil obličej.

V pokoji

Jelikož jsem strašná sviňka, tak jsem poslouchala za dveřmi, i když jsem téměř nic neslyšela.

Slyšela jsem Hanino šťastné vypísknutí.

,,Holland, můžeš vejít!" zavolal na mě a já ani chvilku neváhala a vtrhla jsem do pokoje.

Hned jak jsem vešla, tak se mi do náruče vrhla happy Hana, pořád mi děkovala a brečela jako želva.

,,Holl, můžeš nám říct ten plán," vybídl mě Trevor a já spustila.

,,Trevore, ty zjistíš proč tě ředitelka tak moc hlídá."

,,To už vím!" vykřikl vítězoslavně.

,,Ano? Tak povídej, lásko," řekla Hana a líbla ho jemně na tvář.

,,Kdysi dávno," začal a obě jsme nastražili uši, ,,se moje matka zamilovala. Byl to prý velice galantní muž, který ji upoutal už jen vzhledem. Bezhlavě se do sebe zamilovali a měli spolu mě, ale těsně před mým narozením umřel. Matka se z toho zhroutila, naštěstí jsem se však narodil já a ona přes to štěstí na své trápení z poloviny zapomněla. Zapřisáhla se, že mě takto trpět nenechá. Nevím sice jak zabrání mému srdci se zamilovat, avšak musím přiznat, že se jí to dařilo až do doby, kdy jsem poznal tebe, Hano," řekl a něžně se na ni podíval.

,,Takže naším úkolem bude, přesvědčit ji o tom, že ty nic takového nezažiješ," vypískla jsem s takovou naději v hlase, až jsem se divila, kde jsem ji vzala.

,,Promiňte holky, ale měli by jsme jít už všichni na snídani. Jestli mě tam moje matka neuvidí a zjistí, že tam nejste ani vy dvě, tak bude velice naštvaná."

Ve spěchu jsme s Hanou našli boty a pak jsme se začali domlouvat na vstupu do jídelny.

,,Hano a Holland, je vám nejspíš jasné, že to bude velice podezřelé, když tam vejdeme společně, a proto půjdete první vy, ale převlékněte se do pyžama a županů, ať to vypadá, že jste zaspaly. Já tam vejdu pět minut po vás a řeknu matce o mé bolesti hlavy, která bude samozřejmě předstíraná."

Pak chvíli čekal než to vstřebáme a můžeme vyrazit.

Když jsme s Hanou procházeli chodbou musela jsem ji upozornit na její úsměv od ucha k uchu. Ostatně má to vypadat, jakože jsme zaspaly, tudíž bych zvolila výraz typu "Promiňte, že jdeme pozdě." a nebo "Nechte mě ještě spát."

Nad námi visel překrásný lustr. Ne jeden jak jsem si myslela, ale hned několik.

Stěny zdobily nádherné obrazy krajin, domů, řek, luk, lesů, skal a dokonce jsem zahlédla jeden portrét ženy. Tou ženou nebyl nikdo jiný než ředitelka a naproti ní byl portrét velice elegantně vyhlížejícího muže.

Možná to je ten, do kterého se zamilovala a on se uráčil zemřít. Trevorův otec.

Otevřely jsme obrovské dveře s vytesaným lvem a vstoupily jsme do rušné jídelny. Najednou všichni ztichli a já se nejradši chtěla propadnout do země, avšak Hana mě vzala za ruku a důstojně se vztyčenou hlavou kráčela k našemu stolu.

Byla jsem jí za to opravdu vděčná a najednou jsem uviděla nějakou novou tvář u našeho stolu.

,,Ahoj. Kdo jsi a odkud jsi? Chceš po snídani provést po tomhle mega baráku? A mimochodem tady budeš sedět do konce pobytu. Jo a málem bych zapomněla, já jsem Hana a tohle Holland," vychrlila rychle Hana a obě jsme se posadily.

Dívka se na ni opovržlivě podívala a vůbec s ní nepromluvila.

,,Hele, jestli neumíš mluvit, tak mi to můžeš napsat," řekla Hana, která si zrovna brala jídlo od kuchařky.

,,Já umím mluvit. Nejsem němá, ale to, že umím mluvit, neznamená, že se s tebou chci bavit, Hano."

Její jméno vyslovila tak ostře, až jsem se nepatrně otřásla.

Myslím, že dívčina reakce Hanu mrzela, jelikož po zbytek snídaně nic neřekla.

Ani jedna z nás si nevšimla Trevorova příchodu, i přes to, že všechny holky stoprocentně zatajily dech.

Když jsme přišly na pokoj, tak tam ještě nová spolubydlící nebyla, což pro nás bylo znamení, že zabloudila. V tom jsme obě uslyšely smích.

Do pokoje vešla ta holka a Trevor. Hana se na to jen smutně koukala, ale já se zeptala na to, co jsem chtěla už konečně vědět.

,,Jak se jmenuješ?"

Ukázala na svůj kufr, který stál u volné postele nachystané pro ni, kterého jsem si až doteď vůbec nevšímala.

Bylo na něm zářivě růžovou napsáno Růženka.

Vyprskla jsem smíchy při pomyšlení, že někdo tak arogantní a snobský jako ona, má tak zastaralé jméno.

,,Moje jméno ti je k smíchu?" vyštěkla rozčíleně a došla přímo ke mě.

,,Ne není, vaše veličenstvo."

To oslovení se jí zjevně líbilo, protože mě nechala být.

Přišla k Trevorovi a začala se na něj andílkovsky usmívat.

,,Zlatíčko, teď už musíš jít. Musím si ještě vybalit a skamarádit se s novými spolu spolubydlícími."

Ladně se k němu naklonila a opravdu lehce ho políbila na ústa.

Hana přitom utekla do koupelny a tam se zamkla.

Já jsem tam stála s pusou dokořán a sledovala Trevorovu reakci.

,,Ehm, já už budu muset jít," řekl a rychle utekl pryč.

Růža zavřela dveře a rozhlédla se po pokoji, když v tom narazila pohledem na mě.

,,Velice zvláštní chlapec, nemyslíš? A kde je vůbec ta divná holka Hana?"

Ošklivě se zašklebila a já jsem začala ztrácet naději na pokojný pobyt.

V pokoji zavládlo ticho, jen Hanino vzlykání ho nakonec probouralo.

Víc jak tisíc slov. To je úžasné konečně jsem splnila to, co jsem slíbila začátku, tudíž že bude mít nějaká kapitola i tisíc slov.
Komentář rozhodně potěší stejně jako hvězdička.

Coooonfidentgirl