Kiss me in the rain (cz/sk)

15. kapitola

Ohlédla jsem se a uviděla někoho, kdo mi děsně chyběl.

„Tatííí, tak ráda tě vidím." Vypískla jsem a utíkala mu naproti.

„Moje holčičko, děláš pokroky. Zdá se mi to nebo jsi opravdu zhubla?"

Celkem jsem se začervenala. Byla jsem ráda, že je na mě pyšný, ale i přesto jsem se mu styděla říct, z kolika kilo jsem zhubla, jelikož 112 kilo je 112 kilo a nechci se tím chlubit.

„Už jsem zhubla třináct kilo." Řekla jsem a sladce jsem se na něj usmála.

„A co kamarádi? Máš tady nějaké?"

„Ano. Jmenuje se Hana a viděl jsi ji, když jsme sem přijeli."

„Cože? Já myslel, že je to zaměstnanec. Je tak štíhlá." Řekl táta s údivem a pozoroval, jestli se náhodou Hana nevynoří ze zatáčky.

„To ano. Už je tu taky dva měsíce a za měsíc bude odjíždět." Řekla jsem posmutněle a mrkáním jsem se snažila zahnat slzy.

Po večeři

„Ahoj Holland. S Hanou jsme se rozhodli, že o našem vztahu řekneme mé matce. Chci jí říct, že ji chci, že je to jediné štěstí v mém životě, že ji prostě miluju." Pověděl mi Trevor, když jsem přišla na náš pokoj.

Hana se sprchovala a ten nevinný chlapec jí skládal oblečení.

Když skládal bílé tričko se spoustou srdíček, zastavil se a jeho úsměv se táhnul od ucha k uchu. Nevěděla jsem sice na co přesně myslí, ale jistá jsem si byla tím, že mu hlavou víří myšlenky na Hanu.

„A jak to chceš říct?"

„Na rovinu a přímo." Odvětil sebevědomě, okamžitě a jeho sebevědomí mi vykouzlilo jemný úsměv na tváři doprovázený silnou nadějí.

„Lásko, už budu muset jít." Zakřičel a vydal se ke dveřím, přičemž jsem mu byla v patách, abych mu otevřela a popřála hodně štěstí.

„Neboj, určitě to pochopí. Musí udělat přeci pro své dítě cokoli nebo se snad mýlím?"

„Ne to ne. Opravdu mě má ráda a udělala by vše pro to, abych byl v bezpečí a šťastný."

Teď přijde něco, co jsem ještě v tomto příběhu neudělala, tudíž část z pohledu jiné osoby, takže tady to máte:

Z pohledu Trevora

„Ale mami, já ji miluju a ty a ani nikdo jiný naší lásce nezabrání!" Vykřikl jsem na svoji matku.

Patřil jsem mezi ty nevzpurné, poslušné a odevzdané děti, co pro své rodiče dělaly cokoli a poslouchaly je na slovo, ale v této chvíli jsem musel své zásady hodit do háje, jelikož šlo opravdu o moc.

„Trevore, nepřemlouvej mě. Ty nikdy nesmíš poznat lásku..."

V tom jsem ji ale přerušil.

„Ale já ji už poznal. Hana je moje pravá láska." Zařval jsem a ona se na mě chladně podívala.

„Hahaha. Této dětské lásce říkáš pravá? Jak pošetilé a naivní."

„Nevzpomínáš? Když jsi se zamilovala do mého otce, bylo ti jen šestnáct a mě si měla rok na to, tudíž ti tvá životní láska zemřela v sedmnácti a mě je dvacet. Pochop, jsem dost starý na to, abych poznal co je pro mě dobré. Chci se rozhodovat sám."

V očích se jí zračil smutek při vzpomínce na otce, ale i přes to neztrácela tu špetku zlosti, kterou se vůči mě snažila potlačit.

„Zítra tu holku zaveze taxi zpět domů. Chci ti ušetřit trápení. Už nechci, aby ti motala hlavu. Toť moje poslední slovo. Nedá se změnit." Řekla, když se zrovna otáčela na podpatku svých lodiček a mířila zpět do svého pokoje.

Věděl jsem, že už víc nedokážu udělat, ale nesmím si to nechat líbit. Pořád jsem muž a nenechám rozhodovat o mém životě opačné pohlaví, i když je to má matka. Mé ego mi to nedovolí. Kdyby si každý muž nechal rozkazovat od ženy, neměl by žádnou moc a zacházelo by se s ním jako s kuchyňskou utěrkou.

Začal jsem proto střádat plány. Co kdyby taxi spolu s Hanou odvezlo mě i s penězi na zařízení společného bydlení?

Tak děkuji za přečtení kapitolky. Komenty i voty moc potěší. Chci se zeptat, jestli takové části, kde jsou pohledy jiných osob v tomto příběhu uvítáte i častěji. Je to jen na vás, tak se prosím vyjadřujte do komentářů.

Děkuji.