Kiss me in the rain (cz/sk)

17. kapitola

Wow, přesáhli jsme 500 zhlédnutí, takže moc děkuji, proto bude tato kapitola nezvykle dlouhá. Také bych chtěla oznámit, že jsem začala psát další dvě knihy. První jsou problémy kočkomilců a druhá kniha je historický román o obyčejné dívce, která se díky revoluci stala španělskou princeznou a bude zažívat trable s láskou a poznávat hořkost panovnického života, tak doufám, že aspoň trochu by vás knihy zaujaly. ;)

Z pohledu Hany

Už nikdy ho neuvidím a je to moje vina. Měla jsem udělat všechno proto, abych s ním mohla zůstat. Jsem tak pitomá. Mohla jsem udělat opravdu něco víc? Nebo si nejsme souzeni, a proto nás osud rozdělil?

Popíjela jsem jemně perlivou vodu a přemýšlela, zda jsem opravdu udělala maximum.

Mísily se ve mně pochybnosti i výčitky, se kterými jsem nemohla nic dělat.

Na svém mobilu jsem si navolila galerii, ve které bylo asi sedmnáct fotek s Trevorem a začala vytvářet love prezentaci. Všechny fotky jsem si ještě několikrát projela, až se mi do očí navalily slzy a já je jen stěží zadržela, aby se mi neroztekly po celém obličeji.

Prezentace byla hotová se vším všudy. Rozhodně nechyběla srdíčka a zamilované nápisy typu 'I love you' nebo 'forever love'.

Jeli jsme již dvě hodiny a čtyřicet pět minut, když v tom začalo auto zabočovat do malého odpočívadla u cesty.

„Slečno, potřebuji, aby jste šla se mnou. Naskytl se menší problém." Řekl mladý řidič, když vystoupil z auta a otevřel mi dveře.

„Ach, tak ano. Pokud je to nutné." Odvětila jsem, přičemž jsem pohodila svými kaštanově hnědými vlasy a podívala se na něj zelenýma očima.

Měla jsem celkem strach a to hlavně proto, že jsem před lety viděla dost krutou kriminálku, kde jela holka stopem a řidič ji znásilnil a zabil. Bála jsem se i přesto, že tohle nebyl stop a já chodila na kurzy sebeobrany.

Řidič pomalu otevíral kufr a ten jeho milý úsměv mě opravdu velice zaskočil.

Když jsem uviděla ruku, která z auta najednou trčela, zhrozila jsem se, zůstala stát jako solný sloup a ani nemrkla.

Řidič nakonec otevřel kufr do kořán a já spatřila něco opravdu  děsivého.

Z pohledu Holland

Pořád jsem myslela na Hanu, Isaaca, tátu, Trevora a dokonce i mámu.

Zajímalo by mě, kde je. Nikdy nebyla se mnou, když jsem ji potřebovala. Nikdy.

Slzy se mi kutálely po lících, bolela mě hlava, avšak stále mi jela na plné obrátky, jako ještě nikdy předtím.

„Život je jako horská dráha." Připomněla jsem si, přičemž jsem začala přemýšlet, jak jsem si mohla myslet, že moje třítýdenní štěstí vydrží na věky věků.

„Hana by si jistě nepřála, abych byla smutná. Co by dělala Hana, kdyby byla opravdu moc moc moc nešťastná?" Pověděla jsem si a v hlavě mi normálně blikla žárovička.

Oblékla jsem se do sportovního oblečení, nazula si běžecké boty a vyrazila jsem běhat.

Krásná asfaltová cestička byla lemovaná velkými duby, které se tady mohli tyčit již přes dvě stě let minimálně.

Od dneška budu dělat vše jako Hana. Pomůže mi to k lepšímu soustředění, vdechne mi to do života lepší směr a hlavně budu mít pocit, že je moje nejlepší kamarádka stále se mnou.