Kiss me in the rain (cz/sk)

24. kapitola

„Jasně že půjdu," řekla příliš hyperaktivně Amélie.

„Takže je zapotřebí, aby jsi řekla rodičům, že jdeš ke kamarádce. Já řeknu to samé. Lístky na vlak, jídlo, pití i ubytování zaplatím já," řekla jsem jí a moc dobře jsem si uvědomila, že na to všechno nemám peníze.

Zbývala mi jediná možnost... Krást.

„Fajn, to beru, jelikož to zní jako pěkná levárna a porušování pravidel je prostě moje," prohlásila vítězoslavně Am.

Doma

„Tati?" vykřikla jsem do prázdného domu, a když se nikdo neozýval, byl to signál, abych zahájila plán.

Pro větší jistotu jsem konala rychle a tiše, kdyby se táta náhodou vrátil.

Na stole měl náhradní peněženku. Hodně zapomíná a ztrácí věci, a proto má tři peněženky. Vzala jsem ji do ruky, otevřela jsem ji a nahlédla do ní, ale peníze v hotovosti jsem tam neviděla. Vzala jsem proto bankomatní kartu s obrázkem Eiffelovy věže a běžela do bankomatu.

Poněvadž i pin táta dokáže zapomenout, má jej napsaný na zadní straně karty, což je dost nezodpovědné i nebezpečné.

Vybrala jsem dost vysokou částku pesos, ale vzhledem k tátovu nynějšímu příjmu je to zanedbatelná částka.

Doběhla jsem domů a napsala jsem na kus papíru, který jsem následně přidělala s malou, černou, kulatou magnetkou na ledničku vzkaz.

Drahý otče,

Dnes i zítra přespávám u kamarádky, takže na mě zbytečně nečekej.
Mám tě ráda,

Holland.

Dobalila jsem si věci a zavolala jsem Amélii, která už zrovna vycházela.

Obula jsem si černobílé conversky a vyrazila jsem na místní nádraží.

Na nádraží, před odjezdem

„Už se na té světelné tabuli objevil příjezd našeho vlaku. Nástupiště 9¾ (😀)," oznámila jsem spokojeně a spolu s Amélií a dvěma malými kufry jsme se rozešli na nástupiště.

Když už jsme byli usazené ve vlaku, objednali jsme si sušené maso a čokoládové dortíky s jablečným moštem i mátovým čajem.

Zapnula jsem si na mobilu wattpad a šla číst knihu The girl with linden leaf, což je má oblíbená kniha. Je o dívce Lindě, která se svou kamarádkou Amandou jede (k jejímu neštěstí) na tábor, kde pozná moc fajn kluka. Příběh je opravdu skvěle napsaný.

„Holl, kdy tam budeme?" zeptala se mě moje spolusedící.

„Každou chvílí," odpověděla jsem, když v tom zazněl ženský hlas.

Nashville, příští zastávka Gévaudanský hubnoucí tábor.

„Bezva. Měli bychom se už chystat, protože podle mapy tam budeme za chvíli, tak za deset minut," pověděla mi Amélie a rozhlédla se kolem nás na ten nehorázný nepořádek.

Byli jsme v kupé samy, takže nám aspoň nikdo nenadával, když jsme se rozvalili na všechny sedačky, hrály karty a poslouchaly hudbu.

Teď jsme však jako pomatené házely věci do koše nebo do kufrů, že jsem měla strach, jestli jsem ty věci nedávala opačně.

„Hotovo", řekla udýchaně Amélie a svým obličejem se zabořila do svého květované kufru, u kterého právě dala zip do zavřené polohy.

Gévaudanský hubnoucí tábor, konečná zastávka. Děkujeme, že jste zvolili cestu s naší společností. Přejeme pěkný den.

Vystoupily jsme na malém, špinavém nádraží, na kterém stál pouze náš vlak, který dnes už zjevně nehodlal vyjet na další cestu. Všichni cestující se rozešli, jen my jsme tam stály a hledaly na mapě, kde je nejbližší ubytování.

„Kousek odtud je čtyřhvězdičový hotel. Budeme mít na zaplacení tak luxusního hotelu? Žádný jiný už v okolí není," zeptala se ustaraně Amélie a já jen přikývla, že s penězi si nemá dělat starosti.

Měla jsem strach, že nám nevyjdou peníze, když by jsme si zavolali taxi, tak jsem navrhla jít pěšky.

Když jsme se dostali ze spletitých, podzemních, špatně osvětlených chodeb nádraží na ostré denní světlo, naše oči prodělaly obrovský šok a naše zorničky se stáhly do malých teček.

„Takže teď tudy," ukázala jsem na chodník, ale najednou jsem si všimla až moc povědomé příjezdové cesty a dvou černých vlajek, které se tyčily zpoza stromy.

„Amélie, to je tábor."