Kiss me in the rain (cz/sk)

20. kapitola

„Ahoj Jamesi. Ne to je..." zarazila jsem se, „to je můj bývalý nejlepší kamarád. Už se teď spolu nebavíme."

„A kdo je ta holka vedle něj?"

„To jsem já. Před dvěma měsíci." odpověděla jsem a jemu spadla brada.

„Wow, tak to je teda změna. Hele, nechodíš tak náhodou se mnou do třídy?" zeptal se a tvářil se tázavě, přičemž si mě porovnával s osobou na fotce.

„No ano." pověděla jsem nesměle a začala jsem si namotávat pramínek svých hnědých, houževnatých vlasů na dlouhé, štíhlé prsty.

Po chvíli jsem toho radši nechala, jelikož si toho James začal až moc všímat a vypadalo, že ho to odpuzuje.

Něco ve mě mi říkalo, že ho mám ráda víc, než jsem si kdy myslela. Byl neskutečně hezký.

„A jak se vůbec jmenuješ, krásko?"

„Holland." odpověděla jsem spěšně a začala jsem si vytahovat učebnice na dnešní hodiny.

„Tak jo. Doufám, že se ještě setkáme a to co nejdříve, drahá Holly."

„Jmenuji se Holland." opravila jsem ho, ale on už to neslyšel, jelikož se otočil a odcházel směr učebna historie.

Když jsem vešla do učebny, stěnu najednou lemovaly obrazy slavných panovníků v naší zemi a koláž vystřižených článků z různých časopisů a novin.

„Holland, rád tě vidím." promluvil na mě Isaac a rychle přišel ke mně a spolu se mnou šel k mé lavici.

„Promiň, teď nemám moc náladu na to, se s někým bavit."

„Ale no tak. Co s tebou je?" křičel přes celou třídu, a proto to slyšela i Jenny.

„Stalo se něco lásko?" zeptala se přeslazeně, přičemž se oběma rukama opřela o Isaacovo rameno a následně si na ně položila hlavu a jedovatě se na mě usmívala.

Vím, že si všimla, jak žárlím a mám pocit, že si toho nevšimla jen ta fůrie, ale i každý, kdo se na mě podíval.

„Nějak užárlená, Holland. Naše malá hvězdička. Podívejte se všichni na ni, jak vypadá. Myslí si jak je oblíbená," řekla ponižujícím tónem, ale další slova měla být ušťedřená jen mě, „jenže ty nikdy mezi ty oblíbené patřit nebudeš." dokončila a nechutně se na mě zašklebila, až jsem měla chuť jí říct, že jsem hezčí, chytřejší a prostě úžasnější než ona a ta její značková kabelka, ve které nosila "vše" do školy.

Celá třída se mi smála a všichni na mě začali pokřikovat ošklivé poznámky.

Utekla jsem ze třídy, ale slzy jsem si nechávala až na dívčí záchody, kde jsem je všechny pustila ven.

Když jsem jen tak seděla vedle umyvadel, uslyšela jsem, jak někdo otevřel dveře.

„Jestli jsi se přišla posmívat, tak jdi pryč!" vykřikla jsem, aniž bych se na nově příchozího vůbec podívala.

„Ne, přicházím v míru."

Až teprve teď jsem se na ni podívala, ale skrz slzy jsem jen rozeznala, že jde o nějakou dívku s blonďatými vlasy a pihovatými tvářemi.

Podala mi balíček kapesníčků a posadila se vedle mě na studenou zem.

„Hele, vím jak se cítíš. I já jsem se chtěla stát oblíbenou, ale teď vím, že to není všechno. A Jenny si nevšímej, jelikož je to ta největší blbka, kterou jsem kdy poznala a to je co říct, jelikož jsem jich za svůj život poznala již stovky."

Obě jsme se zasmály a povídaly jsme si snad celou věčnost, než na záchody přišla paní Gregorová a pěkně nám vynadala, jelikož jsme podle všeho byly za školou, ale co jsme jí vše vysvětlily, pustila nás ven a my zjistily, že jsme tam strávili šest vyučovacích hodin, tudíž jsme již mohly jít domů.

„Amélie, kde bydlíš?"

„V centru města. V ulici U Bílé růže. A ty?" odpověděla mi s úsměvem.

„Na kraji města v ulici Hvězdářská."

Celkem mě mrzelo, že nebydlí ve stejné čtvrti jako já, jelikož jsem cítila, že s tou dívkou, která vypadala jako blondýna, ale když jste se podívali lépe, všimli jste si, že je vlastně zrzka, bych mohla být skvělá kamarádka.

Byla jen o jeden ročník mladší, tudíž jsem ji ve škole ani nemohla vidět, jelikož první a druhý ročník měly všechny učebny v jiném pavilonu.

Nebyla tak vysoká jako já a narozdíl ode mě měla skvěle vypracované svaly. Řekla mi, že na svých břišácích pracovala fakt tvrdě, než je dostala do takové formy, v jaké je ukazuje dnes. Aby taky neměla vypracovanou postavu, když je ve školním týmu fotbalového družstva.

Dalo by se říct, že není oblíbená jako Jenny, jelikož Jenny znají i mladší ročníky, ale rozhodně je hezčí, chytřejší a stokrát milejší než ona.

„Hele, můžeme se někdy domluvit, že by jsme šly spolu ven." navrhla Amélie a já ji šťastně pokývala hlavou na souhlas.

Po cestě ze školy mě doběhl Isaac. Upřímně mám zmatek v srdci. Včera jsem si říkala, že miluju Isaaca, jelikož mě strašně bolela zpráva o tom, že chodí s Jenny, a pak když jsem se na něj podívala, cítila jsem, jak ho miluju. Avšak dnes mě úplně okouzlil James. Prostě mám v srdci zmatek.

„Jsi opravdu ráda, že chodím s Jenny?" zeptal se zvídavě.

„Ano strašně moc ráda." zalhala jsem mu a dál pokračovala v cestě po rozbitém chodníku.

„No víš, mě se to moc nezdá. Poslední dobou si říkám, zda-li jsme ještě přátelé, takže jak to mezi námi je?"

„Já vlastně ani nevím. Vždy jsme byli skvělí přátelé, avšak pak si mě políbil, já to nějak nečekala a hned další den jsi mě úplně zazdil, kvůli mé reakci z polibku. Několik dnů jsem byla v depresi a můj život ztrácel smysl, ale pak jsem se dostala na tábor, který mě udělal krásnou. Najednou přijdeš s tím, že chodíš se skvěle líbající Jenny, takže nejdřív líbáš mě, pak ji a já pak přemýšlím, jestli tě vůbec znám. Možná si to jen myslím, ale změnil jsi se." vychrlila jsem na něj svoje pocity, které mě tížily už pěkně dlouhou dobu a jen jsem vyčkávala na jeho reakci, avšak mlčel, a takto to bylo celou cestu až nakonec, když jsme byli v naší ulici mi řekl 'ahoj', aniž by se na mě podíval a šel domů.

Lovila jsem klíče z batohu a přemýšlela jsem nad tím vším.

Jsem opravdu moc zmatená.

Další kapitola je tady. Jelikož rapidně stoupla sledovanost tohoto příběhu, tak jsem se rozhodla napsat ji trochu delší, tak doufám, že se stále příběh líbí.